Mustafa cítí zklamání. Teď se dozvěděl o sultánově dekretu, jímž panovník Osmanské říše zakládá nové vojenské sbory. Z každého janičárského praporu pro ně bude vybráno 150 mužů.
Mustafovi se ale takové novoty, podobně jako dalším ze 135 000 janičárů, vůbec nelíbí.
Z ochránců kati
Mustafa (†1826) si pokládá hlavu do dlaní. Na chvíli se zasní. Ty tam jsou slavné časy janičárů, elitních pěších jednotek, které od 14. století věrně stály po boku osmanských sultánů a děsily křesťanskou Evropu.
Na počátku 17. století se rozvolnila dosavadní přísná pravidla pro přijímání nových členů do jednotek a tím začal jejich úpadek. Postupem času se z janičárů stala mnohem spíše společenská vrstva než bojové oddíly, která se těšila řadě privilegií.
Také si osvojila právo rozhodovat o politickém dění. Jakmile se janičárům některý sultán znelíbil, přestali ho chránit a stali se jeho katy.
Poslední kapka
Novotám se janičáři urputně bránili, až fatálně zastarali. To si velmi dobře uvědomuje pokrokový Mahmut II. (1785–1835), ostatně se to ukázalo při jejich marných snahách potlačit řecké povstání. Sultán s nimi hodlá skoncovat, jen potřebuje záminku.
Na konci května 1826 proto vydává dekret o zřízení nové armády. Nechává si ho posvětit muslimskými duchovními i podpisem 150 janičárských důstojníků. Pak uspořádá demonstrativní přehlídku nových jednotek přímo na nepřátelské půdě. Jde o poslední kapku, janičáři se vzbouří.
Smrt reformátorům!
Mustafa se svými druhy vytáhne z kasáren do ulic Cařihradu. Připojuje se k těm, kteří provolávají smrt sultánovi a všem, kdo se na jeho dekretu podíleli. Mahmut II. se však poučil. Co fungovalo na jeho předchůdce, na něj neplatí.
V roce 1807 ještě janičáři donutili sultána Selima III. (1761–1808) stáhnout všechny reformy a abdikovat, Mahmut je ale na vzpouru dobře připraven.
Nenávist lidu
V paláci Topkapi, kam se Mahmut uchýlil, shromáždil zbraně i loajální vojenské jednotky. Zároveň vyzývá muslimské duchovní, aby se ke vzpouře vyjádřili.
„Jestliže krutí a zlí muži zaútočí na tvé bratry, bojuj s nimi a pošli je zpět k jejich přirozenému soudci,“ posvětí mu zákrok proti rebelům. V té chvíli se mění i nálada v ulicích Cařihradu.
Mustafa s úděsem sleduje, jak se prostí obyvatelé stávají vůči janičárům nenávistní. Jakby ne, lid je nemá rád, vždyť mezi jejich četná privilegia mimo jiné patří osvobození od daní.
Uškrceni a sťati
Mustafa se s ostatními stahuje do janičárských kasáren. Rychle staví barikády. Sultánovo vojsko je však oblehne, padnou první výstřely a pak přichází rozkaz k dělostřelecké palbě. Dřevěné budovy se ocitají v plamenech. Mnoho Mustafových druhů na místě umírá.
On přežije. Nic pěkného ho ale nečeká. Dopadený muž je uškrcen, další zadržení janičáři jsou sťati. Jen v Cařihradu jich umírá na 6000, další v provinciích, kam letí sultánův vzkaz o dekretu, jímž jsou janičárské sbory v červnu 1826 definitivně zrušeny.
„Požehnaná událost“, jak se označuje tento moment v historii Osmanské říše, končí.
