Ostrý hlas krále Jiřího V. se nese Buckinghamským palácem. Komorná, která uklízela v jeho pokoji, si dovolila přerovnat některé věci. Ne, on má rád svůj zavedený pořádek.

K nepříčetnosti rozzuřený panovník přivádí do místnosti vyděšeného fotografa, aby zdokumentoval uspořádání pokoje. Napříště už služebnictvo bude podle snímků vědět, kam co patří!

„Otec měl příšerně výbušnou povahu. S matkou zacházel sprostě a krutě. Ano, kolikrát utekla od stolu, protože se k ní choval jako hrubián,“ vzpomíná na Jiřího V. (1865–1936) jeho nejstarší syn Edward (1894–1972; budoucí král Edward VIII.).

Historikové královy nečekané výbuchy vzteku přičítají jeho chronickým zažívacím potížím. Kromě služebnictva jimi nejvíce trpí jeho děti, hlavně dva nejstarší synové – Edward a Albert (1895–1952; budoucí panovník Jiří VI.).

„Jiří dospěl k závěru, že zplodil dva nenapravitelné pitomce,“ vysvětluje současný americký autor Donald Spoto. Kromě nich má se svou ženou jedinou dceru Marii (1897–1965), kterou si naopak hýčká.

Po ní ještě přicházejí na svět další tři synové – Jindřich (1900–1974), Jiří (1902–1942) a nejmladší Jan (1905–1919).

„Všechny mé děti jsou poslušné, kromě Jana,“ postěžuje si při jakési příležitosti Jiří, tehdy ještě princ z Walesu, před americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem (1858–1919).

Jednou, když zrovna panovník nečekaně projeví náklonnost své choti, malý Jan si stranou jakoby pro sebe mumlá: „Políbila otce, toho ošklivého starého muže.“

Znamení hanby

„Zvláště nejmladší princové jsou okouzlující a zábavní,“ píše domů do Ruska carevna-vdova Marie Fjodorovna (1847–1928), Jiřího teta, ze své návštěvy Londýna. Věčně pobledlý Jan je ale nezvykle klidné a tiché dítě, až je to pro jeho okolí zarážející.

Historikové se dnes shodují, že chlapec musel trpět jistou formou autismu. Ve čtyřech letech Jan začíná stagnovat v učení a brzy nato šokuje rodinu záchvatem. Lékaři u něj diagnostikují epilepsii.

„Slušní lidé tehdy pokládali epileptika za nepřijatelnou ostudu rodiny, za znamení hanby a doklad mentální a genetické nedostatečnosti, jehož je třeba co nejrychleji odstranit z dohledu,“ uvádí Spoto. Královská rodina se zachová ve stejném duchu.

John je, prý pro své blaho, přestěhován z Londýna do Sandringhamu na východě Anglie. Ovšem ne do královského sídla, ale do domku, jenž se nachází na zdejších pozemcích.

K ruce mu bude několik služebníků, jeho výchova je svěřena osvědčené chůvě jeho starších sourozenců Charlotte „Lale“ Billové (1875–1964). Právě ona zahrne nemocné dítě mateřskou láskou, které se John nikdy od své biologické matky nedočká.

Královna Marie (1867–1953), alespoň souhlasí, aby chlapce navštěvovaly děti z okolí a dělaly mu společnost. „Jednoduše nerozuměl tomu, jak by se měl chovat,“ popisuje jeho tehdejší rozpoložení svědek z paláce.

Lásku mu dává babička

Starší sourozenci mají nejmladšího Johna rádi. Úzkostlivě se však dbá na to, aby se náhodou nestali svědky jeho záchvatů. Těch je s přibývajícími roky čím dál víc.

Nesmí být ani na korunovaci rodičů v červnu 1911. Prý by to neprospělo jeho zdraví, zlí jazykové však tvrdí, že se královská rodina obává možného skandálu.

V roce, kdy měl Jan nastoupit do školy, britské noviny jen stručně uvádějí, že se tak nestane a chlapec bude vzděláván doma. Domácí učitelé už brzy ovšem všechny snahy o princovo vzdělávání vzdávají.

„Patrně se nedožije dospělosti,“ sdělují královské rodině smutnou zprávu lékaři. Nejhůře ji nese chlapcova babička, královna-vdova Alexandra Dánská (1844–1925). Po smrti svého chotě Edwarda VII. (1841–1910) věnuje všechny své city vnoučatům.

Jana jako jediná z rodiny v Sandringhamu pravidelně navštěvuje. Vozí mu hračky, předčítá mu, zařizuje tu zahradu jen pro něj, která se stane jeho vášní…

Postava v pozadí

Po vypuknutí první světové války princ Jan mizí z očí veřejnosti úplně. Ani s rodiči a sourozenci se téměř nevídá. Všichni mají v souvislosti s konfliktem řadu oficiálních povinností. On ne.

Navzdory jeho stavu jej však rodina nikdy nevyškrtne z nástupnické linie. Stále mu po otci a starších bratrech patří páté místo v následnictví trůnu.

„Hosté v Balmoralu si ho vybavují jako vysokého a svalnatého, ale vždy jen jako vzdálenou postavu v lesích, doprovázenou vlastním služebnictvem,“ uvádí současný britský autor Denis Judd.

„Je velmi pyšný na svůj dům, ale touží po společnosti,“ všímá Janova babička během návštěv v Sandringhamu uprostřed léta 1916.

Obviněni z nelidského chování

Štědrý den roku 1918 John stráví se svými rodiči a sourozenci. Ještě v noci po oslavě je ale opět převezen do svého „vyhnanství“. „Pro jeho bratry a sestru muselo být takové násilné odloučení stresující.

Jan byl přátelský, společenský chlapec, sourozenci ho milovali, byl něco jako rodinný maskot,“ domnívá se Judd. V polovině ledna následujícího roku se princův zdravotní stav prudce zhoršuje. Umírá 18. ledna 1919 ve spánku po dalším silném záchvatu.

„Ta strašná zpráva mě velice ranila, i když pro ubohého chlapečka a jeho týranou duši musela být smrt vysvobozením,“ zapisuje si tehdy do deníku Janova matka.

Zprávu o úmrtí královského syna, na něhož veřejnost již dočista zapomněla, 20. ledna přinášejí noviny Daily Mirror. „Princ zemřel s andělským úsměvem,“ uvádějí.

Teprve teď se britská společnost dozvídá, že pravou příčinou izolace Jana byla epilepsie, a královská rodina se za to dočká řady odsudků. Prý se vůči princi chovala skandálně, nelidsky.

Kostel Svaté Máří Magdaleny v Sandringhamu, v němž se o den později koná pohřeb, je narvaný k prasknutí.