Dlouhá byla cesta slavné velryby až do Národního muzea v Praze. Začala silnou bouří 3000 kilometrů daleko a skončila zrodem výjimečného exponátu, který nám více než 100 let závidí celý svět.

Nehostinné, skalnaté pobřeží norského ostrůvku Lyngøy zasáhne v listopadu 1885 prudká bouře, po níž zůstane na břehu ležet uhynulá velryba. Samice plejtváka myšoka se stane vítanou kořistí místních rybářů. Ti zpracují maso, kostru ale věnují muzeu v Bergenu.

To už ovšem další velrybí kostru nepotřebuje, a tak se v novinách objeví netradiční inzerát: „Prodám kostru velryby. Cena 2500 zlatých.“ Nabídky si naštěstí povšimne český přírodovědec Antonín Frič (1832–1913).

Složíme se!

Národní muzeum, tehdy ještě Museum Království českého, existuje už pár desetiletí, ale nová budova se na horním konci Václavského náměstí staví teprve od června. Profesor Frič působí jako ředitel zoologických a paleontologických sbírek.

„Tak neobvyklý exponát by rodícímu se muzeu dodal mimořádný lesk v evropském měřítku,“ uvědomuje si.

Na zakoupení velrybího skeletu ale chybějí prostředky, a tak vlastenecký spolek Jour fixe spolu s některými výjimečnými osobnostmi v čele s uznávaným národopiscem Vojtou Náprstkem (1826–1894) potřebnou sumu získává ve veřejné sbírce.

Profesor v žaludku

Kontrakt je uzavřen a Norové kostru pečlivě balí do beden. Přeprava během roku 1887 trvá několik měsíců. Instalaci ovšem musí předcházet konzervace a odmaštění, což zvládnou odborníci v Ringhofferových závodech na Smíchově.

Lidé mohou plejtváka, dlouhého 22,5 metru a vážícího přes čtyři tuny, spatřit poprvé 28. listopadu 1888, prozatím v Náprstkově muzeu na Betlémském náměstí, kde o něm slavný profesor Bohumil Bauše (1845–1924) pořádá přednášky.

„Kdesi v končinách žaludku pan profesor přednášel, referenti činili si poznámky v ústech velryby a posluchačstvo čítající až 200 osob vedle giganta velryby mizelo,“ přibližuje velikost atrakce tisk.

Čelisti jako klády

Když se 18. května 1891 slavnostně otevírá nová budova Národního muzea, nastává čas stěhování. Z něj má největší radost paní Josefa Náprstková (1838–1907). „Kvůli nesnesitelnému zápachu se v muzeu ani nedalo vydržet,“ stěžuje si.

Nicméně čtyřleté vystavování plejtváka vyneslo muzeu jejího muže na vstupném přesně 1984,42 zlatých. Slušná suma! Není divu, že diváci se jen hrnou.

„Udivuje zvláště hlava děsnými rozměry svých čelistí, silných jako klády, žebra kostry upomínají na obruče heidelberského sudu,“ lákají je novináři.

Kostra na novém místě zpočátku spočívá na speciální železné konstrukci, své místo pod stropem na traverze, podepřené deseti masivními nosníky, dostane až při generální rekonstrukci zoologických sbírek v roce 1967. Teprve pak se stává pravou dominantou sálu.

A je jí i dnes, kdy je po dokončené rekonstrukci muzea součástí expozice, nazvané Zázraky evoluce.