Poklidný oběd s vyslanci králova anglického tchána znenadání přeruší výstřel z děla. Přítomní na Pražském hradě se po sobě tázavě podívají. Fridrich Falcký ale zůstává v klidu.

Vždyť ještě před třemi dny jej vůdce stavovského vojska, Jindřich Matyáš Thurn, ubezpečoval, že k žádnému vážnému střetu u české metropole nemůže dojít…

Fridrich Falcký (1596–1632) v klidu doobědvá, a až pak teprve vyrazí na obhlídku toho, co se vlastně za hradbami města děje. Jeho překvapení musí být obrovské.

Už u strahovské brány naráží se svou suitou na houfy prchajících zoufalců, kteří jim přehrazují cestu. Dál k Bílé hoře se už král 8. listopadu 1620 nedostane…

Bojovat nechce

Je temná noc, na podzimní obloze plné mraků nesvítí jediná hvězda. Zato září okna některých domů na Starém Městě pražském, kam se panovník v prvotní panice i s rodinou uchýlil. Právě se zde horečně rokuje, co dál. Atmosféra připomíná pohřební náladu.

„Braňme Prahu,“ vyzývá kalvinista a hornorakouský válečník, bojující na straně českých stavů, Georg Erasmus von Tschernembl (1567–1626).

Na válečné radě ho ale nikdo neposlouchá, ani když se snaží Čechům zahrát na citlivou notu a připomíná slavnou éru husitských válek.

„Nejlepší bude město vydat,“ prosazuje zcela nepochopitelně svůj názor další z přítomných vojevůdců, Kristián starší z Anhaltu (1568–1630). Vídeň dříve dokázala vzdorovat stavovskému vojsku, proč by se teď Praha nemohla ubránit tomu katolickému?

Na názor zkušeného politika ale Fridrich Falcký vždycky dal, učiní tak i tentokrát.

Vládne zmatek

Když něco málo před rokem přijížděl Fridrich Falcký do české metropole, jeho kolonu tvořilo 153 plně naložených vozů a doprovázelo ho na 600 dvořanů. Teď, nad ránem 9. listopadu 1620, o nějakém lesku a důstojném odchodu nemůže být ani řeč.

Na vozy se nakládají nejrůznější cennosti, na řadu z nich se ale v tom všem zmatku zapomene. A nejen na ně!

Fridrich Falcký má tak na spěch, že málem na Starém Městě zanechá i na svého malého synka Ruprechta (1619–1682), který se v Praze před necelým rokem narodil, a třebaže nebyl nejstarším z panovníkových potomků, právě o něm vzbouření stavové uvažovali jako o korunním princi. Na poslední chvíli kdosi miminko podává do již rozjíždějícího se kočáru.

Opuštěný řád

Vítězové poté, co vpadnou do města otevřenými branami, které obránci metropole jaksi zapomněli zavřít, nevěří svým očím. Najdou třeba truhlici, v níž se nachází diamanty ozdobený podvazkový řád.

Fridrich Falcký ho dostal od svého tchána, Jakuba I. Stuarta (1566–1625). Cizí žoldnéři s otevřenou pusou hledí na skvostné koně v královských stájích.

Jednoho z nich si později přivlastní Maxmilián I. Bavorský (1573–1651), vůdce Katolické ligy a jeden z hlavních strůjců triumfu na Bílé hoře. Slavnostně se na něm vrátí domů, do Bavorska…

Usvědčující důkazy

„Copak to tady máme?“ Jakýsi katolický voják nedočkavě rozbaluje listiny, uložené ve zdobné skříňce. Jedná se o soukromé dopisy Fridricha Falckého, které psal své ženě Alžbětě (1596–1662).

Pokud jde o písemnosti, mnohem větší radost ale udělá vítězům opuštěný státní archiv na Pražském hradě.

Kromě Rudolfova majestátu, který tolik dráždí mysl císaře Ferdinanda II. (1578–1637), obsahuje řadu listin, jež později poslouží jako usvědčující důkazy proti stavovským politikům, kteří se proti habsburskému panovníkovi vzbouřili.

Zatímco Fridrich prchá do slezské Vratislavi a pak dál do západní Evropy, bude jejich osud zpečetěn.

Foto: wikimedia.org