V bratislavských ulicích je už od rána vidět hloučky lidí. Rozčileně gestikulují, vypadají překvapeně. „Opravdu spáchal Lanfranconi sebevraždu? A proč?“ dohadují se o nečekaném osudu úspěšného inženýra, který „zkrotil“ Dunaj.

Už dávno nebyl v tehdejším Prešpurku (Bratislavě) cizincem. Enea Grazioso Lanfranconi (1850–1895) se sice narodil do známé majetné rodiny v Lombardii, do Bratislavy se ale přestěhoval s rodiči, když mu bylo 20 let.

Jeho otec byl zkušený inženýr, jenž se podílel na budování železniční sítě v Rakousku-Uhersku, Enea se vydal v jeho stopách, vystudoval techniku v Miláně.

Tehdy ještě netušil, že kromě toho, že se mu podaří zregulovat Dunaj, se stane význačným obyvatelem Bratislavy i jako sběratel umění a mecenáš.

Propadl vodě

Ta řeka ho fascinuje. Dokáže podél Dunaje prochodit hodiny, kouká se na něj z okna moderního novorenesančního domu, který nechal jeho otec postavit na Korunovačním náměstí (dnes náměstí Ľudovíta Štúra). Obdivuje mocný tok, respektuje jeho sílu.

Však také povodně, které nezregulovaná řeka přináší, dokážou napáchat pořádnou paseku… „S tím by se přece dalo něco dělat,“ říká si mladý inženýr a pouští se od studia materiálů, připravuje projekt na regulaci řeky.

V roce 1886 se začíná s pracemi v Bratislavě, které trvají následujících deset let. Dělníci hloubí říční dno, zvyšují břehy, obkládají je kamenem, dováženým z rodinného lomu Lanfranconiů.

Enea při té příležitosti uplatňuje osobní vynález – samočinnou vykládací rampu. Obdiv za ni sklidí až v Americe. Vleklé práce na zkrocení Dunaje si ambiciózní inženýr zpestřuje různými koníčky…

Archeolog i veslař

„Je to takový prešpurský Louvre,“ říká se o Lanfranconiho paláci. Vášnivý sběratel Enea v něm má nejen gigantickou knihovnu, ale hlavně výjimečnou uměleckou sbírku.

Neváhá půjčovat exponáty při oslavách významných výročí a některé exempláře věnuje i různým institucím. „Pokud by v Prešpurku vznikla univerzita, daruji jí celou svou sbírku,“ slibuje osvícený mecenáš.

Všemožně se snaží povznést a zpestřit život v provinčním městě a přitom ukojit své zájmy. Fascinuje ho osud vojevůdce a zakladatele maďarské dynastie Arpáda (asi 845 – po r. 900), pátrá po jeho hrobě v okolí Bratislavy.

Vedle ducha nezanedbává ani tělo, je dlouholetým členem místního veslařského spolku, jemuž věnuje i své lodě. Jedna z nich nese jméno Clodi, jak důvěrně oslovuje svou milovanou ženu. Když jeho paní vážně onemocní, je to pro něj velká rána.

Vyčerpaný muž

Sedí u své nemocné ženy ve dne v noci. Už dva měsíce nespal. „Co kdyby se jí přitížilo?“ vysvětluje těm, kteří se obávají už i o jeho zdraví. Vidí, že je na pokraji vyčerpání. Vůli má sice Lanfranconi silnou, ale tělu neporučí.

Propadá se do čím dál většího zoufalství, až nad ránem 9. března 1895 to již nemůže vydržet. Selžou mu nervy, sáhne po zbrani. Okolo šesté ráno se ozve v domě výstřel. Zpráva o sebevraždě se rychle rozšíří po městě spolu s dohady, co se asi stalo.

Teprve až noviny přinesou informaci o tom, proč se úspěšný muž v nejlepších letech patrně zastřelil. Bratislavané na svého „krotitele Dunaje“, jak mu přezdívali, nezapomenou.