Klidná mýtina v lese, na níž vedou dvoje paralelní koleje. Ideální místo pro dva vlaky znepřátelených mocností. Také dostatečné klidné pro vyjednávání podmínek příměří. V jídelním voze 2419 D „papírově“ končí první světová válka.
V té době, tedy 11. listopadu 1918, už to však není luxusní jídelní vůz zavedené mezinárodní společnosti Wagons-Lits, ale pracovna na kolejích maršála Ferdinanda Foche (1851–1929), vrchního velitele spojeneckých sil.
V září 1918 vůz zabrala armáda a momentálně stojí v lese nedaleko městečka Compiègne, asi 70 kilometrů severně od Paříže, odpojený od zbytku maršálovy vlakové soupravy. V 5.15 hodin se u jeho dlouhého ústředního stolu podepisuje příměří. Německo stvrzuje svou kapitulaci.
Na slávu padá prach
Je mír a slavný vagon se po několika měsících opět upravený jako jídelní vůz vrací na koleje. Přece jen je slavnější než jeho souputníci, a tak se ho společnost Wagons-Lits rozhodne věnovat francouzskému státu.
„Vůz bude zrekonstruován do stavu, v němž se nalézal v době podpisu příměří…Bude to snadné, neboť stoly, křesla, telefony, všechno bylo zachováno,“ píše se v novinách Le Temps 10. prosince 1920. Vagon je pak vystaven na čestném místě na dvoře pařížské Invalidovny. Tam ale beznadějně chátrá…

Zachránce z Ameriky
Barva oprýskaná, okna rozbitá, uvnitř samý prach. Před zkázou zachraňuje slavný vůz v roce 1927 Arthur Henry Fleming (1856–1940), bohatý americký filantrop.
Věnuje peněžní dar městu Compiègne, aby mohlo postavit důstojný přístřešek pro proslulý vagon i malé muzeum na Mýtině příměří. Napřed však musí 30tunové monstrum dostat z Invalidovny a zrestaurovat ho. Až do roku 1940 je vagon němou připomínkou slávy Francie. Pak se stane symbolem její potupy!

Přihřáli se u něj vězňové?
To samé místo, ten samý vůz. Jen ho zdobí vlajka nacistického Německa. „Tady bude podepsané příměří,“ rozhodl Adolf Hitler (1889–1945). Tentokrát s Německem vítězným a Francií poraženou.
Signatáři usedají za známý stůl 22. června 1940. Pak okupanti ničí malý místní muzejní areál a slavný vagon stěhují do Německa. Vystavují ho v Berlíně u Braniborské brány a pak ještě opakovaně na různých místech, když je to propagandisticky zapotřebí.
Na přelomu let 1944–1945 musí z německého hlavního města kvůli bombardování pryč. Skončí poblíž koncentračního tábora Ohrdrufu nedaleko Erfurtu. Dostal zásah při náletu, zničili ho příslušníci SS na Hitlerův rozkaz, nebo si s ním zatopili vězňové z tábora? O tom se dodnes spekuluje.