Večerní směna na vysílací stanici v německých Gliwicích probíhá 31. srpna 1939 rutinně. Vtom se rozletí dveře, do místnosti se nahrnou vojáci v polských uniformách a samopaly střílejí výhrůžně do stropu.

Velitel útočníků – ve skutečnosti převlečených esesáků – se chopí vysílačky: „Tady Gliwice, rozhlasová stanice je v polských rukou!“ Němcům naaranžovaný útok poslouží jako záminka k invazi do Polska.

Napětí mezi nacistickým Německem a Polskem roste každým dnem. Situace se vyostří poté, co Adolf Hitler (1889–1945) poruší Mnichovskou dohodu a obsadí zbytek Čech a Moravy.

Poláci na to reagují žádostí o uzavření spojenecké dohody s Velkou Británií. Německý vůdce přesto nadále pokračuje v realizaci svého plánu útoku na Polsko. Operaci jen 25. srpna zbrzdí Britové podepsáním závazků o obraně Polska.

Hitler na to konto osobně pověří šéfa Hlavního úřadu říšské bezpečnosti Reinharda Heydricha (1904–1942) a velitele gestapa Heinricha Müllera (1900–1945), aby pro Německo vytvořili alibi.

„Hledal záminku, která by válku ospravedlnila v očích vlastní společnosti. Ani Němci totiž nebyli zcela přesvědčeni, zvlášť ve Slezsku, že na Polsko je třeba zaútočit,“ vysvětluje současný polský historik Damian Reclaw.

Vloudí se chybička

Heydrich s Müllerem zorganizují fingovaný útok na vysílací stanici v hornoslezských Gliwicích, tehdy ležící na německém území. Operace s názvem Himmler musí být blesková. Povel k útoku přichází poslední srpnový den ve 20 hodin.

Speciální jednotka příslušníků SS v polských uniformách vezme ztečí budovu vysílače a techniky nažene do sklepa. Pak se útočníci vydají hledat spínač, kterým by propojili místní vysílačku s říšským okruhem.

A zde se projeví první nedostatky této horkou jehlou spíchnuté operace – u vysílače totiž žádný takový spínač není. Co teď?

Tvrdohlavý technik

„Mám nápad!“ zahlásí jeden z německých ozbrojenců a uhodí na zajatého technika. „Kde máte bouřkový mikrofon?“ domáhá se vydání zařízení určeného pro ohlašování odmlk ve vysílání kvůli bouřkám.

Německý technik však nehodlá útočníkům, o nichž se mylně domnívá, že jsou Poláci, nic vydat. Esesáci se nesmějí prozradit, a tak si musejí pomoci sami. Za pár chvil už v nevelké budově mikrofon přece jenom naleznou a jeho uvedení do provozu je dílem okamžiku.

Je krátce po osmé večerní a „hrdinové na nejvýchodnější výspě němectví“, jak místní Němce vykresluje říšská propaganda, právě ladí místní rozhlas. Vtom slyší fiktivní hlášení, že se polští vojáci zmocnili vysílací stanice.

„Štvavou polskou i německou řeč z vysílačky, obsazené povstalci, slyšeli desetitisíce Němců…Nejen ve vzdálenějším okolí, ale i ve městě Gliwicích, v úřadech a v bezprostřední blízkosti vysílače,“ píše současný autor literatury faktu Roman Cílek.

Nastraží mrtvoly

Pro zvýšení důvěryhodnosti celého incidentu esesáci u vysílače zastřelí Němce polského původu Franciszka Honioka, kterého zatkli o den dříve.

Podle některých zdrojů sem navezou ještě další mrtvé vězně z koncentračního tábora, taktéž převlečené do polských uniforem. Při podrobném vyšetřování by asi pravda o celé operaci vyšla rychle najevo, ale ve sledu událostí na nic takového není čas.

Akce splnila svůj účel. Druhý den ráno, jen osm hodin po začátku operace Himmler, wehrmacht zaútočí na Polsko. Přesně před 80 lety vypukla druhá světová válka…