Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku.
Choceňský tunel
Svědek velké tragédie
Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz vysoký opukový masiv, se začíná v březnu 1843. Není to nic snadného, dělníci mají totiž k dispozici jen lopaty a krumpáče a materiál na stavbu navážejí v obyčejných ručních kolečkách.
Ražba trvá necelé dva roky a vede nestabilní skálou, proto je nutné ji vyzdít a překlenout, ale povede se.
První vlak zde slavnostně projede již 20. srpna 1845. Pár dní nato se tudy sveze i autor projektu, mladý inženýr Jan Perner (1815–1845), který se vrací z Olomouce k rodičům do Pardubic.
Sestoupí na poslední schod vagonu a vykloní se, snad aby se podíval zpět na tunelový portál. Hlavou však narazí do návěstního sloupku. Druhý den umírá. Tunel funguje dalších 100 let, než podlehne požadavkům modernizace a je rozebrán.
Špičácký tunel
Spolkl 90 tun dynamitu
Tunel na Šumavě, s jehož ražbou se začalo v roce 1874, je jedním z nejdelších v tehdejším Rakousku-Uhersku. Měří 1747 metrů a táhne se ze zastávky Brčálník až do stanice Špičák.
Jeho stavba je nesmírně náročná – trvá téměř tři roky a pracuje na ní přes 1000 dělníků z celé monarchie. Asi 50 jich při tom přijde o život. „Razilo se primitivními prostředky, používal se pouze dynamit.
Horníci a tuneláři postupně vylamovali díru, kterou zabezpečovali a rozšiřovali, vznikaly jednotlivé šachty, které se potom spojovaly,“ vysvětluje současný odborník na železniční historii Jiří Kotrman. Dynamitu se spotřebuje přes 90 tun.
Litoměřický tunel
Měšťané si prosadí svou
„Tak ať jezdí pod zemí!“ mají jasno občané Litoměřic. O tom, že by vlak z Mělníka do Děčína projížděl přímo kolem Labe, v husté městské zástavbě, nechtějí ani slyšet. Bojí se, že by jim dráha odřízla přístup k řece.
Projektanti proto musí naplánovat tunel, který povede jen několik metrů pod historickým centrem města. Je asi 300 metrů dlouhý, u obou portálů hloubený, uprostřed vylámaný ve skále.
První vlak se v něm projede v roce 1874, ten poslední v roce 1958. Dnes je z něj zastávka pro motorkáře a místo pro pořádání oslav a výstav.

Slavíčský tunel
Císařský rozmar?
O Slavíčském tunelu se léta traduje, že vznikl z rozmaru císaře Ferdinanda Dobrotivého (1793–1875), který chtěl mít na své dráze spojující Vídeň s Moravou a Západní Haličí alespoň jeden tunel. Říkal prý, že bez tunelu přece železnice není železnicí.
Jedná se však o pouhou legendu. Ve skutečnosti je tunel vybudován z mnohem praktičtějšího důvodu: má zabránit sesuvu půdy a vyřešit nesouhlas obyvatel Slavíče s dráhou, která obec rozděluje na dvě části.
Tak jako tak slouží tunel jen krátce, sotva 50 let, protože od roku 1895 vede trať o kousek vedle. Železnice ho spravuje ještě dalších 30 let, pak si ho převezme obec Slavíč.
Jednu dobu se uvažuje o jeho opětovném zprovoznění, nakonec z toho ale sejde a slouží jako skladiště brambor.
Novohradský tunel
Kníže se mu bránil
Než může z Brna do České Třebové 1. ledna 1849 vyjet první vlak, je potřeba pět let náročných prací. Asi nejvíc se projektanti nadřou na úseku mezi Maloměřicemi a Blanskem, kde narazí na tak členitý terén, že tu musí vybudovat hned deset tunelů.
Ten nejdelší, později nazvaný Novohradský, je dlouhý 494 metrů. Práce však nekomplikuje jen terén, ale i diplomatické snahy knížete Aloise II. z Lichtenštejna (1796–1858).
Vadí mu, že plánovaná trať zasáhne do zámeckého parku v Adamově, že dojde ke zničení údolí Svitavy a také že bude na řece narušeno starobylé právo vrchnosti na voroplavbu. Vídeň si ale nakonec přece jen prosadí svou.

Vinohradské tunely
Dva jsou málo
Vinohradské tunely jsou v původní sestavě dva – první, zprovozněný už v září 1871, vede vlaky z hlavního nádraží v Praze směrem na Nuselské údolí a Vršovice, druhý z let 1940–1944 na Smíchov. V roce 1940 se začne i se stavbou třetího tunelu.
Vybudováno je z něj necelých 300 metrů, pak je tunel používán jako manipulační, údajně ale také jako vinný sklep, nebo dokonce, jak lze nalézt v „drážní“ literatuře, pro pěstování žampionů.
O jeho dostavbě je rozhodnuto s rozšířením Hlavního nádraží a ke zprovoznění dojde až v roce 1989.
