Nádech, výdech, zahnat nervozitu a s úsměvem vejít do záře reflektorů. Slavná baletka Franceska Mannová okouzlí publikum jako už tolikrát předtím. Blížící se smrt nemůže nikdo zpozorovat.

Franceska Manheimer-Rosenberg, později známá jako Franceska Mannová (†1943), přichází na svět 4. února 1917 ve Varšavě. Vystuduje taneční školu Ireny Prusické a roku 1939 se dokonce účastní mezinárodní taneční soutěže v Bruselu.

Díky svému talentu a kráse se prosadí a z více než 120 účastnic je vybrána na čtvrté místo. Polsko ji miluje a považuje za jednu ze svých největších hvězd, která má ještě zářivější kariéru před sebou. Jenže brzy se má všechno změnit.

Druhá světová válka je za dveřmi. Když vypukne, Franceska působí ve vyhlášeném varšavském klubu Melody Palace. Židovskému ghettu, které ze všech stran obklopují vysoké zdi, se nevyhne a stráví v něm asi rok.

Život jeho obyvatel je postupně ztrpčován řadou zákazů a příkazů. Nedostatek jídla s sebou přináší hlad, špatné podmínky zase nemoci. Lidé trpí a umírají. Později se Franceska snad skrývá, možná také ne, každopádně transportu neunikne.

Cesta za smrtí

23. října 1943 přijíždí do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka další vlak. Jde o transport s více než 1500 Židy, kteří věří, že se díky pasům zakoupeným ve varšavském hotelu Polski dostanou do bezpečí států Jižní a Střední Ameriky.

Tuto důvěru v nich posiluje fakt, že jsou k jejich přesunu použity klasické vlakové vozy, nikoliv nákladní vagony určené pro dobytek, jaké byly k transportům Židů v té době běžně používány. Mezi pasažéry je i kdysi velký miláček publika – baletka Franceska Mannová.

Selekce podle Mengeleho

Nikdo se ovšem z vlaku na přestupní místo, natož do jiné země, nedostane. Vystupují na rampě, kde nechvalně proslulý Josef Mengele (1911–1979) a další příslušníci SS provádějí tzv. selekce.

Během nich jediným ukázáním vlevo, nebo vpravo rozhodují o smrti, či dočasném přežívání v táboře, které však znamená otrockou práci, nedostatek jídla, nulovou hygienu, bolest a neustálý strach o život.

Každý, kdo stojí před nimi, je zcela vydán na jejich nemilost… Tady nejspíš Francesce a ostatním namluví, že musejí projít dezinfekcí. Odvádějí je na místo, kde prý bude provedena. I to je lež. Postupně se ve skupinách ocitnou v šatně patřící k plynové komoře. Mají se svléknout…

Podpatek jako zbraň

Co se dělo dál? Existuje více verzí příběhu, přičemž se mimo jiné liší místem, kde měla Franceska provést svůj hrdinský čin, o kterém nicméně musela vědět, že nikomu záchranu nepřinese. Nejpravděpodobnější je ale právě šatna před plynovou komorou.

Zde má podle některých zdrojů svůdně odkládat šaty, aby na sebe strhla pozornost dozorců, dle jiných výpovědí se naopak svlékat odmítla. Ať už to bylo jakkoli, jedno je jisté: je rozhodnutá trýznitelům ublížit.

Napadá dozorce Waltera Quakernacka (1907–1946) a nejspíš ho ostrým podpatkem své boty udeří do obličeje.

V nastalém zmatku popadá jeho zbraň a postřelí Oberscharführera Josefa Schillingera (1908–1943) a seržanta Wilhelma Emmericha (1916–1945). Její odhodlání povzbudí i další ženy, které se vrhají na stráže. Jednomu z dozorců mají odtrhnout nos, druhého skalpovat.

Konec rebelie

Do místnosti brzy vpadnou nacistické posily, snad včetně samotného velitele tábora Rudolfa Hösse (1901–1947). Rebelky zabíjejí samopaly nebo je naženou do plynové komory.

Franceska si podle některých svědectví sama bere život Quakernackovou pistolí. Josef Schillinger během převozu do nemocnice umírá na následky střelných poranění břicha. Wilhelm Emmerich je zraněn na noze, přežije, ale po zbytek života kulhá.

Kolaborovala s nacisty?

Některé zdroje ovšem označují Francesku za kolaborantku. Její osud spojují s její kamarádkou Wierou Granovou (1916–2007).

Tato polská zpěvačka a herečka, která měla stejně jako Mannová židovský původ, je po druhé světové válce obviněna ze spolupráce s gestapem. Už během konfliktu jí kvůli tomu odbojová organizace Zemská armáda odsoudila k trestu smrti.

Vykonán nebyl jenom proto, že žena nebyla k nalezení. Wieřino jméno se uvádí hlavně v souvislosti s akcí Hotel Polski. Při ní si kolaborantská židovská skupina dala za úkol vylákat z úkrytů Židy, kteří se ve Varšavě schovávali ještě po zrušení ghetta.

Spolupracovníci, prý právě včetně Granové, rozšířili nepravdivou informaci o tom, že lidé, kteří mají pas z neutrální země, mohou bezpečně odcestovat z Polska. Patřičné dokumenty pak měly být ke koupi v hotelu Polski.

Tisíce Židů lsti uvěřily a opustily své úkryty, a tím se de facto vydali Němcům napospas. Úloha Francesky Mannové v celém příběhu není jasná. Podle některých byla obětí, jiní ji za nevinnou nepovažují…

HISTORY revue dodává: 

Wieru Granovou občanský soud Ústředního výboru polských Židů roku 1949 sice uznal nevinnou pro nedostatek důkazů, ale když se pokusila žít v Izraeli, opět čelila nařčení z kolaborace.

Vystupoval proti ní i slavný klavírista Wladyslaw Szpilman (1911–2000), který válku přežil v různých varšavských úkrytech a jehož příběh ztvárnil režisér Roman Polanski (*1933) ve snímku Pianista.

Wiera pak vlastním nákladem vydala autobiografickou knihu Štafeta pomlouvačů, a dokonce došlo na soud, který byl v 80. letech přerušen. Zůstalo tedy jen u tvrzení proti tvrzení.

Foto: wikipedia.org, noblesseetroyautes.com, pinterest.com, vintag.es