„Tak a máme je,“ zamnul si ruce policejní komisař. Už druhý svědek potvrdil, že existuje tajné sdružení Omladina s velezrádnými úmysly. Teď už zbývalo jen jeho členy pochytat a postavit před soud.

I zkušený policajt se někdy utne. Horlivý komisař Václav Olič (1837–1932) vyšetřování nepodceňuje, ale také ví, jak moc Vídni záleží na tom, aby byli protivládní buřiči z Prahy rychle nalezeni a odsouzeni.

Pátrání vede k té nejneklidnější části společnosti, k mládeži, v té době běžně nazývané omladina. Tento termín se objevuje i v názvech nejrůznějších studentských, dělnických nebo řemeslnických spolků mladých.

Zčásti nedopatřením, zčásti zavádějícími výpověďmi svědků si pak vyšetřovatel vykonstruoval, že existuje tajné sdružení Omladina, které má za cíl „ničit posud stávající pořádek pomocí násilí a revoluce“.

Proti tomuto neexistujícímu spolku, respektive jeho členům, pak byl zahájen proces. Připomínal frašku, kdyby neměl mnohdy tragické následky. Přitom všechno spustila jedna oficiální akce – oslava císařových narozenin…

Slaví dlažebními kostkami

Slavnostní koncert přerušuje pískání a křik. 17. srpna 1893, na pražské oslavy narozenin císaře Františka Josefa I. (1830–1916), je na Staroměstském náměstí rušno. Řízné zvuky vojenské kapely vystřídá živelný zpěv pokrokářské písně Rudý prapor.

Tím to však nekončí. Nabuzený dav převážně mladých lidí táhne ulicemi, provolává protivládní hesla. Vymlátí okna šlechtického kasina v Celetné ulici i výklady restaurace U Císaře rakouského v ulici Na Poříčí. „Svobodu! Svobodu!“ zaznívá ze všech stran.

Policie jen bezradně přihlíží. „Na ně! Bijte je!“ provolávají rozparádění mladíci a zasypávají policisty ranami holí i kamením. Teprve k večeru konečně strážci zákona zakročí a zadrží demonstranty.

U některých z nich najdou namnožené letáky s přáním, „aby osobě císaře Pána na těle a zdraví bylo ublíženo, aby s trůnu byl svržen“. Volají též po vzpouře a vzniku republiky.

Pochybní svědkové

„Tohle už není nějaké vyzpěvování Hej Slované, to vypadá na organizovanou akci,“ rozčiluje se místodržitel hrabě František Thun (1847–1916). „Viníci musejí být odhaleni a potrestáni!“ apeluje na Oliče.

Zároveň hrabě vyhlašuje 13. září 1893 nad Prahou stanné právo.

Mezitím policie vyslýchá zadržené, zatýká „podezřelé živly“ z řad studentů, anarchistů i mladých novinářů a dozvídá se zajímavé informace… „Po celých Čechách působí tajná organizace zvaná Omladina, která chce v Praze připravit převrat,“ sděluje František Legner, jeden ze zatčených.

Jako defraudant si u policie potřebuje udělat oko, a tak vyšetřovatelům nakuká, co chtějí slyšet. Ovšem klíčovým svědkem je účastník demonstrace, poněkud zvrácený romantik a rukavičkář Rudolf Mrva (1873–1893).

Právě on ochotně vypovídá o velezrádné tajné organizaci Omladina. „Důkazů“ už je dost na to, aby byli obvinění postaveni před soud…

Příliš tvrdé tresty

Policejní stráž nasazuje bodáky. Proces s „omladináři“, který začal v Praze u trestního soudu 15. ledna 1894, má bouřlivý průběh.

Mezi 86 obžalovanými sedí vedle řemeslníků a studentů třeba i básník Stanislav Kostka Neumann (1875–1947) a také budoucí ministr financí Alois Rašín (1867–1923), tehdy čerstvý doktor práv.

„Žádný tajný spolek Omladina neexistuje,“ brání se svorně a zpochybňují důvěryhodnost svědků. Po více než měsíci si vyslechnou exemplárně tvrdý rozsudek: 68 osob bylo odsouzeno na více než 96 let těžkého žaláře celkem.

Většina z nich byla osvobozena už při amnestii v listopadu 1895. Rašín protestoval: „Přijetí amnestie se rovná přiznání viny a já se vinen necítím.“