Vyrazil na inspekci do vojenského prostoru Mimoň. Teď, v noci z 15. na 16. srpna 1950, se odtud vrací domů. Cestuje ve služebním voze Škoda 1101 Tudor jen se svým řidičem. Na klíně mu leží nabitý samopal.
Jako by podplukovník Antonín Sochor tušil, že je jeho život ve vážném nebezpečí…
Široko daleko není ani živáčka. O to větší šok je pro Antonína Sochora (1914–1950) a jeho řidiče, když se u jejich automobilu znenadání vynoří vojenské nákladní auto výsadkářů a plnou silou do nich narazí. Zasáhne pravou stranu škodovky, kde sedí Sochor.
Ten utrpí těžká zranění. Má proraženou lebku. Prakticky je skalpovaný. Po základním ošetření vojenským lékařem v Ralsku je transportován do nemocnice v Jablonném v Podještědí, ale nemá šanci přežít.
Jeho řidiče prudký náraz vymrštil z vozu ven a paradoxně jeho zranění nejsou tak dramatická. Při vyšetřování se ukáže, že nákladní vozidlo před střetem prakticky nebrzdilo.
Podle stop po pneumatikách jeho řidič neučinil jediný úhybný manévr, zatímco ten Sochorův se ještě na poslední chvíli snažil kolizi zabránit. Přesto závěr oficiálního vyšetřování zní jednoznačně: nehoda! Opravdu?
Příbuzní podplukovníka Sochora ani jeho přátelé z řad válečných veteránů nesouhlasí. Podle nich šlo o jasnou vraždu!
Pokusy o atentát
„Slyšel jsem, jak otec pár dnů předtím říkal matce polohlasem, že někdo střílel na jeho auto. Ve voze měly zbýt stopy po střelách,“ vzpomíná Sochorův syn Ludvík.
Od té chvíle se podplukovník a mnohonásobně oceňovaný voják z časů druhé světové války obával o svůj život a z domu nevycházel bez nabité zbraně.
Zpětně si pamětníci vybavili, že ani ona střelba na jeho vozidlo nemusela být nutně prvním pokusem o atentát na Sochora.
Když se ještě dříve vracel z Izraele, bylo jeho letadlo napadeno neznámou stíhačkou nad Středozemním mořem a donuceno nouzově přistát na Maltě…
Doplatil na výcvik Izraelců?
Kdo mohl mít zájem na smrti podplukovníka Sochora? Ostřílený voják od Sokolova, Kyjeva nebo z Karpatsko-Dukelské operace a jeden z mála zahraničních nositelů Zlaté hvězdy Hrdiny SSSR si po válce doplnil vzdělání na Vysoké škole válečné.
Dotáhl to až do hlavního štábu čs. branné moci. Mezi srpnem a prosincem 1948 patřil k domácím důstojníkům, kteří u nás trénovali izraelské dobrovolníky, aby byli schopni bránit mladý židovský stát. Právě tam mohl být zakopaný pes.
Vznik Izraele, potažmo výcvik jeho vojáků u nás, zprvu Sověti v čele se Stalinem (1878–1953) podporovali. Pak se ale ukázalo, že mladá země na Blízkém východě nehodlá skákat podle jejich povelů a Izrael v komunistickém bloku upadl v nemilost. A s ním i ti, kteří pomáhali budovat jeho armádu…
Úhlavní nepřítel
Jako pravděpodobnější se ovšem jeví verze příběhu, podle níž měl na podplukovníkově smrti zájem tehdy všemocný šéf vojenského zpravodajství Bedřich Reicin (1911–1952). Sochor byl sice komunista, ale na rozdíl od něho žádný fanatik.
K extremistům ve straně rozhodně netíhl a dával jim to také najevo. Ze svého působení na východní frontě za druhé světové války měl údajně také disponovat informacemi o Reicinovi, které mu nebyly vůbec příjemné.
Jako příslušník NKVD, sovětské tajné služby, se měl dotyčný podílet na vraždách civilního obyvatelstva, a to nikoli jen z řad Němců. O to, aby někdo věděl tuto pravdu, Reicin určitě nestál…