Malíř si nechává záležet na každém tahu štětcem. Už maloval mnohé osoby, ale v tomto případě jen marně hledá krásu, kterou by mohl zachytit.
Jeho modelem je totiž Karel II. Španělský, na němž si incestní vztahy, pro habsburský rod zcela běžné, vybraly obrovskou daň.
Skutečnost, že plození dětí v párech, které tvořili bratranci a sestřenice nebo jinak příbuzné dvojice, se mnohdy projevilo na zdraví jejich potomků, je více než jasná. Španělský král Karel II. (1661–1700) je toho důkazem.
Trpí řadou zdravotních potíží a jeho tvář je pokřivená natolik, že se do historie zapíše jako nejošklivější vladař.
Převislý ret, který se u Habsburků dědí, je u něj ještě výraznější, navíc spodní část obličeje má zdeformovanou, a tak se mu špatně mluví i žvýká jídlo. Ani po duševní stránce na tom není nejlépe. Upadá do melancholie, lomcují s ním úzkosti a různé nálady.
Vychovatelé se mohou snažit, jak chtějí, ale mnoho ho nenaučí, byť čtení a psaní snad zvládne…
Na vládu nestačí
Jaký je to rozdíl v porovnání s Karlovým otcem Filipem IV. Španělským (1605–1665), který ovládal hned několik cizích řečí a byl umělecky založený!
Jenže když se jeho druhou manželkou stala Marie Anna Habsburská (1634–1696), je rodová tragédie, zapříčiněná vztahy mezi příbuznými, zpečetěna. Ženich je totiž vlastní strýc nevěsty.
Snad i proto první dva mužští potomci páru – Filip a Tomáš – umírají už v raném dětství. A když se pak narodí Karel, nelze přehlédnout, že ani on nebude zcela v pořádku.
Přesto je uznán právoplatným následníkem španělského trůnu, na nějž získává nárok už ve čtyřech letech, kdy mu umírá otec. Než dítě dospěje, vládne za něj matka, a tak to v podstatě zůstane i v době jeho plnoletosti. Ke kralování prostě Karel nemá předpoklady.
„Podpis je nutný zde a zde,“ zřejmě ho instruují při potvrzování důležitých listin, o jejichž obsahu vladař možná nemá nejmenší ponětí.
Manželka zůstala pannou
Jakožto nevěsta je pro Karla roku 1679 zvolena Marie Louisa Orleánská (1662–1689), neteř francouzského krále Ludvíka XIV. (1638–1715).
Jde o krásnou ženu, nicméně brzy se ukáže, že je navíc dobrou pečovatelkou pro manžela, kterého často bolí hlava, mívá horečky a trpí nevolnostmi. Karel ji velmi miluje.
Zato „paní matince“ chvíli trvá, než snaše přijde na chuť, respektive ji uklidní až to, když zjistí, že Marie Louisa nebude strkat nos do politických záležitostí. Má totiž jiné starosti: je jí vytýkáno, že stále neotěhotněla, dokonce snad má být pořád pannou.
Raději několikrát požehnaný stav předstírá… Do toho se přidává protifrancouzské naladění společnosti, kterým se nechá strhnout i Karel, a proto ode dvora vyhodí původní doprovod své ženy.
„Vaše královská milost jistě bude mít jiné ženy, ale nikdo vás nebude milovat tolik jako já,“ vyslechne přesto od ní po deseti letech společného života retardovaný Karel. Bohužel, jsou pronesena na smrtelné posteli, protože Marie Louisa umírá.
Mezi dvěma ženami
Karel je zdrcen a snad už se ani ženit nechce, ale Španělsko potřebuje dědice. Ještě v témže roce tedy zní svatební zvony, které oznamují uzavření sňatku panovníka s Marií Annou Falcko-Neuburskou (1667–1740).
Španělský dvůr z ní nadšený není, protože nejenže se ráda obklopuje příliš okázalým luxusem, navíc ještě finančně a materiálně podporuje svou rodinu, které posílá například vzácné obrazy.
Karel se najednou ocitá mezi mlýnskými kameny v podobě dvou silných žen, matky a manželky. Jeho psychický stav tato situace dále poznamenává. Ani z druhého Karlova manželství nevzejde žádný potomek.
Pravděpodobně mezi vladařovy zdravotní komplikace patří také sexuální dysfunkce. Když král v listopadu roku 1700 v necelých 39 letech umírá, španělský trůn zeje prázdnotou. Zakrátko se o něj rozpoutá krvavá válka, která ochromí Evropu na dalších 13 let.