„Dívky sem přicházejí jako panny a odcházejí jako prostitutky!“ neberou si servítky antičtí mravokárci. Město Baia, kde si římská smetánka vyhazuje z kopýtka, považují za doupě neřesti.
A když tento symbol nemravnosti později pohltí moře, spousta lidí si to vykládá jako boží trest za všechny hříchy, které v něm byly kdy spáchány.
Saint Tropez či Las Vegas starověkého Říma! I tak se dá pojmenovat letovisko Baia nedaleko Neapole, jež se zrodilo na konci 2. století př. n. l.
Nejvlivnější a nejbohatší Římané sem jezdí odpočívat, a hlavně se bavit. V ústraní a nikým nehlídaní si mohou plnit svoje nejdivočejší sny.
Baiu se oblíbí třeba Julius Caesar (100–44 př.n.l.), filozof a řečník Marcus Tullius Cicero (106–43 př.n.l.) nebo císaři Nero (37–68) a Hadrián (76–138), který zde stráví i poslední týdny života.
K velkým lákadlům města patří léčivé sirné prameny. Římané v bazéncích s horkou vodou hostí své přátele, vedou politická jednání a plánují spiknutí proti nepohodlným konkurentům.
Když už mají lázně dost, rádi navštěvují knihovny a tělocvičny, případně se jen tak „poflakují“ po ulicích a ochutnávají nejrůznější vína, která se prodávají na každém rohu. Večer pak chodí do nevěstinců, kde jim dělají společnost dívky i dospívající chlapci.
Ráj architektů
Každý, kdo něco znamená, chce mít v Baie honosnou vilu. Boháči si najímají ty nejlepší architekty a inženýry, aby jim vytvořili jedinečné sídlo, které bude vynikat luxusem i technickými vymoženostmi. Kdo má peníze, může si dovolit vše!
Třeba císař Caligula (12–41) si nechává jen tak z rozmaru vybudovat přes čtyři kilometry dlouhý pontonový most do sousedního přístavu Puteoli (dnešní Pozzuoli v Neapolském zálivu)!
Výstřední vladař po něm v čele početného doprovodu přejede na koni jako první. Při cestě tam a zpět na něm údajně stráví celé dva dny!
Upadá v zapomnění
Všechno krásné jednou skončí. S úpadkem Římské říše Baia svůj půvab postupně ztrácí. Movitá klientela sem přestává jezdit a město začínají hyzdit chátrající stavby. Opakovaně je drancováno barbarskými kmeny a v 8. století ho vyrabují i muslimové.
Ránu z milosti mu pak údajně zasadí v 16. století malárie. Část Baiy je už tehdy vlivem tektonické činnosti ukrytá pod mořem. A propadat se bude i později, takže Italové na slavné antické letovisko postupně zapomenou.
Znovu je objeveno až ve 40. letech minulého století, kdy si pilot Raimondo Baucher všimne při přeletu nad Neapolským zálivem neobvyklých stínů pod hladinou moře.
Brzy se sem vypraví vědci a úřady v Baie následně zřídí podvodní archeologický park, který je v roce 2002 otevřen i pro veřejnost.
Mozaiky hlídají ryby
Díky tomu, že se Baia propadla do moře pomalu a postupně, se dodnes zachovala spousta jejích pokladů. Pod vodou, v průměrné hloubce šesti metrů, jsou k vidění mozaikové podlahy, zbytky staveb a sochy.
Koupel ve společnosti zvířat
Část letoviska zkáze unikla, a tak se jeho krásy dají obdivovat i na souši. Zachoval se například Dianin chrám, ve kterém Římané zřídili lázně a jehož interiér vyzdobili mramorovými vlysy s loveckými výjevy.
Všechno v něm bylo slyšet
Klenotem antického stavitelství je chrám zasvěcený bohu Merkurovi. Vystavěn byl v Baie z tufových bloků, horniny vzniklé ze sopečného popela. Kopule má uprostřed otvor. I tato stavba, jež vyniká výbornou akustikou, sloužila Římanům jako lázně.
Útočiště pro originály
Většina antických soch byla v průběhu let z moře vylovena a na původní místa archeologové umístili kopie. Originály uchovává místní muzeum v prostorách hradu Baia, který byl postaven v 16. století.