V přístavu města Heliké se to hemží lidmi. Už ráno zde zakotvilo několik lodí a místní tuší příležitost k obchodu. „Pojďte, rychle,“ ozývá se z davu. Málokdo si v tom mumraji všimne, že se jim mezi nohama proplétají krysy a hadi…
Ještěrky, lasičky, stonožky… Všelijaká havěť prchá z města. Kdo je spatří, nestačí se divit. „Co se to děje?“ kroutí hlavou někteří. „Podívejte, kolik jich je,“ špitají si druzí. Pak ale mávnou rukou a pokračují dál směrem k přístavu.
Vidina obchodu je zkrátka lákavější. Bohužel. Ještě oné noci roku 373 př. n. l. zasáhnou město masivní otřesy půdy. Rozespalí obyvatelé vyděšeně vybíhají ze svých domovů a snaží se pomoci těm, kteří uvízli pod sutinami. Zmatek v ulicích panuje až do rána.
Teprve svítání přinese lidem novou naději, avšak jen nakrátko. Pak se totiž zvedne z moře obrovská vlna tsunami a pohltí zbytky pobořeného města na břehu Korintského zálivu.
Bohové se mstí!
To bylo tehdy na vrcholu rozkvětu. Mělo své vlastní správní orgány, peníze i patrony. O to víc je jeho nečekaná zkáza děsivější. „Tato katastrofa byla předmětem mnoha řečí.
Přírodovědci přičítají odpovědnost jiným přírodním podmínkám, zatímco ti, kteří jsou předurčeni ctít božskou moc, poukazují na hněv bohů na ty, kteří se dopustili svatokrádeže,“ zmiňuje se řecký historik Diodoros Sicilský (asi 90–27 př. n. l.).
Většina obyvatel Heliké byla prý až příliš hrdá. Tehdejší historici tak mají za to, že svých chováním vyvolali hněv vlastního patrona Poseidona, který nakonec prosperující město utopil ve vlnách.
Hradby pod vodou
Zůstanou jen trosky. Asi 150 let po katastrofě navštíví místo, kde stávalo Heliké, geograf Eratosthenes z Kyrény (asi 276–194 př. n. l.) a v úžině zalité vodou spatří bronzovou sochu Poseidona, který v ruce svírá trojzubec.
„Trhá nám sítě,“ stěžují si místní rybáři.
Řecký cestovatel Pausanias (asi 110–180) dokonce stále vidí „hradby města pod vodou, ne ale tak jasné, jak bývaly, protože už jsou poničené slanou vodou“. Podmořské město udivuje ještě další staletí a spekuluje se dokonce o tom, že jeho zkáza zavdala příčinu ke vzniku legend o bájné Atlantidě.
Vždyť Platon (asi 428–347 př. n. l.) se o ní ve svých spisech Timaios a Kritias zmíní pouhých 13 let po katastrofě v Heliké!
Pátrání na léta
Pak ovšem město zakryje kal a naplaveniny a vše je až do 19. století zapomenuto. Průzkumníci a archeologové po ztracené metropoli sice pátrají, ale marně. Mají jen dvě bronzové mince s hlavou Poseidona.
V 60. letech minulého století svitne naděje, že se město ukrývá v Korintském zálivu na dně moře. Ani zde se ale nic nenajde, a tak se pátrání přesune na souš.
Slovo „poros“, kam se město podle starověkých textů ponořilo, může totiž znamenat i vnitrozemskou lagunu. Zde pak řečtí a američtí vědci objeví jakési základy, jsou však ze starší doby. Nevzdávají se a pátrají dál.
Teprve v roce 2000 nedaleko města Aigio na severu Peloponéského poloostrova narazí na keramické střepy, střešní tašky a zbytky kamenné dlažby. Legendy o Heliké tak konečně získají reálné rozměry…