Jeho začátky v Rožmitálu nejsou jednoduché. Dětí chodí do místní školy málo, navíc se chovají jako zvěř a nemají ani základní hygienické návyky. Jakub Jan Ryba se touto „divočinou“ nenechá odradit.

Školáky zkrotí a naučí je mnoho užitečných věcí, což ale ocení jen málokterý rodič. Osvíceného kantora prostě nesnášejí!

Z bytu Rybových v Přešticích na Plzeňsku se denně ozývá zpěv a různé melodie. Jakub Ryba (1732–1792) pracuje jako učitelský pomocník a současně je výborným varhaníkem a schopným skladatelem. Svůj talent však neumí prodat a neustále bojuje s nedostatkem peněz.

Lásku k hudbě aspoň předá svému synovi. Malý Jakub Jan (1765–1815) „už jako čtyřletý se pokoušel psát noty. Vyšly z toho podivné čmáranice.

Kazil papír, kterého nebylo nazbyt, plýtval inkoustem a podařilo se mu rozskřípat pero, takže mu skládání rodiče brzy zatrhli“, vypráví současný publicista Josef Veselý. V roce 1770 se celá rodina přestěhuje do nedalekého Nepomuku.

Rybův syn se naučí hrát na housle, klavír či varhany a také začíná seriózně komponovat hudbu. Od 15 let pak Jakub Jan rozvíjí svůj hudební talent na piaristickém gymnáziu v Praze. Navštěvovat ho může jen díky podpoře svého strýce.

Vysní si, že po maturitě půjde na filozofickou fakultu a poté vystuduje teologii.

Ozdobou školy

Všechno je jinak. Žádná univerzita. Jakub Jan nedokončí ani gymnaziální studia! Podlehne otcově nátlaku a vydá se na pedagogickou dráhu a absolvuje učitelský kurz. Rok a půl stráví jako pomocník učitele v Mníšku pod Brdy.

Osvědčí se a v kantořině najde zalíbení. Zkraje roku 1788 přijímá místo učitele v Rožmitálu pod Třemšínem jižně od Příbrami. Místní obyvatelé se ještě nevzpamatovali z neúrody a moru, které zde řádily před několika lety. Bída je cítit na každém kroku.

Budova školy chátrá a chodí do ní jen hrstka dětí. „Mnohé školní děti jsou hrubé, povahy zpupné, nemravné, hlučí, křičí, smějí se, strkají se, tlučou se, ba rvou se!“ vzpomíná Jakub Jan na své rožmitálské začátky. Nenechá se tím odradit.

Nejdřív žákům vštípí základní hygienické návyky a teprve pak začne s opravdovou výukou. Jeho osvícený přístup k pedagogické práci brzy začne nést ovoce.

Rybovu snahu ocení i krajský školní inspektor, do své zprávy napíše, že rožmitálské děti „prokázaly odpověďmi i chováním, že jest velmi zdatným učitelem a ozdobou své školy“.

Příliš horlivý

Zatímco nadřízení ho chválí, s rodiči žáků Jakub Jan bojuje. Spousta z nich své děti odmítá do školy posílat, i když v roce 1774 Marie Terezie (1717–1780) zavedla v rakouské monarchii povinnou školní docházku.

Nelíbí se jim ani Rybovy „novoty“, s nimiž je neustále otravuje. Nemají ho prostě rádi, podle nich to se zápalem pro svou práci přehání. Jakuba Jana tyto nekonečné spory nesmírně vysilují. Útěchu hledá v milované hudbě.

Během pobytu v Rožmitále zkomponuje stovky větších i drobnějších skladeb, včetně České mše vánoční (Hej mistře), která poprvé zazní na Vánoce 1796 v místním kostele.

Bohužel, přetrvávající konflikty se sousedy, farářem i vrchností osvíceného pedagoga nakonec přemohou a zřejmě se u něj rozvine nějaká duševní choroba. 8. dubna 1815 po mši odejde do blízkého lesa, kde si břitvou podřízne hrdlo…