Blíží se další celá hodina a náměstí je opět plné zvědavců. Taková situace nastává nejen na pražském Staroměstském náměstí, ale vlastně všude v Evropě, kde se dochovaly věžní orloje jako doklady technického umu našich předků.
Hodiny umísťují stavitelé na nejvyšší kostelní věže jako službu obyvatelům v okolí. V průběhu 14. století však technika pokročí natolik, že už nemusejí ukazovat jen čas.
Konstruktéři se začínají předhánět, kdo dá dohromady dokonalejší soustrojí, které bude nabízet i další údaje, například polohu Slunce a Měsíce na obloze nebo polohy planet na nebeské sféře.
A ještě k tomu takové hodiny, kterým se začíná říkat orloj neboli astrarium, jsou uměleckým dílem, které přetrvá věky, stane se pýchou celého města a zanechá budoucím generacím ukázku toho nejlepšího ze soudobé astronomie, matematiky a mechaniky.
Hodiny pro prince
První hodiny, které nejen ukazují a odbíjejí čas, ale zobrazují také fáze Měsíce a postavení Slunce ve zvěrokruhu, vytváří lékař, astronom a hodinář Jacopo de’Dondi (1290–1359), profesor medicíny a astronomie na univerzitě v italské Padově.
Na objednávku prince Ubertina z Carrary (†1345), vládce Padovy, osadí v roce 1344 svůj orloj na věž jeho paláce Capitaniato. Unikátní přístroj však na místě vydrží jen necelé půlstoletí. Spolu s věží je zničen v roce 1390 při vpádu milánského vojska.
„Svůj orloj chceme zpátky!“ prohlásí ale Padovští a v roce 1428 staví repliku na Piazza Dei Signori. Věž s orlojem, zvaná Torre dell’Orologio, je chloubou Padovy dodnes.
Králové se klaní
Slavný orloj ve francouzském Štrasburku se běžným orlojům v mnohém vymyká. Není totiž umístěn na fasádě, ale v interiéru katedrály Notre-Dame. Původní tzv.
orloj Tří králů, vysoký 12 metrů, je zde postaven v roce 1354. Jméno dostává podle postav klanějících se králů, hraje na něm zvonkohra a kokrhá kohout s pohyblivými křídly. Ten se jako jediný z originálního stroje zachoval dodnes.
V roce 1574 byl totiž orloj nahrazen novým, který staví švýcarský matematik Conrad Dasypodius (1532–1600) a jenž se dočká modernizace ještě v polovině 19. století. Je vysoký 18 metrů a má mnohem více postav.
První čtvrtinu hodiny odbíjí dítě, druhou mladý chlapec, třetí dospělý muž a čtvrtou stařec.
Čas podle rytířů
V interiéru katedrály ukryl svůj orloj ve 20. letech 15. století také hodinář Nicolaus Lilienfeld ve švédském Lundu. Jeho nejslavnějším detailem jsou dva vyřezávaní rytíři, odbíjející hodiny svými meči.
Orloj představuje geocentrické pojetí vesmíru a jeho mechanismus vysoký 8 metrů zaujímá tři patra věže.
O záchranu vzácné památky se postaral na počátku 20. století dánský hodinář Julius Bertram Larsen (1854–1935), restaurované hodiny v roce 1923 slavnostně uvedl do provozu sám švédský král Gustav V. (1858–1950).
Krása jen na pohled
Jedním z nejzachovalejších původních orlojů v Evropě je ten, který zdobí průčelí kostela sv. Mikuláše v německém Stralsundu. „V roce 1394, v den svatého Mikuláše, dokončil toto dílo Nicolaus Lillienfeld.
Modlete se za tvůrce a dárce, kteří ho vytvořili s pečlivou pílí,“ zní nápis na orloji. Lze na něm nalézt také autorův portrét, nejstarší podobiznu hodináře v historii.
Od 16. století, kdy byl orloj během reformačních bouří vážně poškozen, nefunguje, a ani po zrestaurování v roce 1994 nebyl zprovozněn, aby nebylo nutné nahrazovat chybějící součástky novodobými a narušovat tak originální stav památky.
Rozprávky a chvály hodný
Pro obyvatele naší republiky je symbolem orlojů ten, který od roku 1410 zdobí věž pražské Staroměstské radnice.
Jeho nejstarší část vytváří hodinář Mikuláš z Kadaně (1350–1419), i když pověst autorství připisuje pražskému zámečníkovi jménem Jan Růže († po roce 1497), známějšímu pod přezdívkou Mistr Hanuš. Ten ale provádí až přestavbu orloje v 70. letech 15. století.
„Orloj ten jest rozprávky a chvály hodný ve všech krajinách nad jiné všecky veliké orloje na světě, jehožto chvály já tak vysoce vypraviti neumím,“ píše pyšně o orloji jeho správce Jan Táborský z Klokotské Hory (1500–1572), který má stroj na starosti v polovině 16. století.