V bitvě u Malagy jej v roce 1704 trefí dělová koule do levé nohy, následuje amputace pod kolenem a povýšení za statečnost na nadporučíka. O tři roky později, v bitvě o námořní základnu Toulon, ztrácí levé oko.

Během bojů o Barcelonu v letech 1713–1714 ho kulka zase trefí do pravého předloktí a ruka zůstane chromá. Tak začíná kariéra jednoho z nejúspěšnějších a nejslavnějších španělských admirálů všech dob.

Blas de Lezo y Olavarrieta se narodil 3. února 1689 v Pasajes, malém rybářském městečku na severu Španělska, jako třetí syn nepříliš bohatého šlechtice.

Není prvorozený, takže horkokrevný a dravý Blas má jedinou volbu – důstojnickou kariéru v armádě, nebo u námořnictva. Zvolí druhou možnost.

Neuvěřitelná kariéra

V roce 1710 velí malé španělské fregatě, když se mu podaří ukořistit anglickou těžce ozbrojenou obchodní loď Stanhope. O čtyři roky později už má sám na starost plavidlo Lafranco se 60 děly na palubě.

Absolvuje na něm plavbu do kubánské Havany, ale tam se mu v roce 1718 doslova potopí pod nohama. Po návratu do vlasti dostává novou, 62dělovou loď stejného jména a vrací se pod velením Bartoloméa de Urdizu do Karibiku.

Netrvá dlouho a za naprosto duševně i fyzicky vyčerpaného Urdiza přebírá péči o španělské zájmy v této oblasti. Má však velmi rozdílné názory na ochranu kolonie, a proto se neustále střetává s názory místokrále markýze de Castelfuerte (+1740).

Vše vyústí v roce 1727 v Lezovu oficiální žádost o uvolnění ze služby. Královský sekretář José Patiño (1666–1736) s jeho návratem do Evropy nakonec souhlasí, ale vědom si jeho kvalit, odmítá ho ze služeb námořnictva zcela uvolnit.

Koukejte zaplatit!

V čele flotily se tak de Lezo v roce 1731 vydává hájit práva španělského infanta Filipa (1720–1765) na italská území Parmu, Toskánsko a Piacenzu. A také vymáhá peníze, které princi zadržují Janované.

Zakotví své lodě uprostřed janovského přístavu s děly namířenými na palác Doria. „Začnu ho bombardovat!“ Jemná pohrůžka stačí k tomu, že z Janovanů vymáčkne 2 000 000 zlatých.

500 000 předává infantovi a zbytek putuje do přístavu Alicante na podporu expedice, určené k dobytí Oranu (dnes v Alžírsku).

Král Filip V. (1683–1746) o důležitý přístav ve Středozemním moři přišel během válek o španělské dědictví, ale chce ho zpět.

De Lezo velí flotile, která to má zařídit, a právě tehdy zřejmě vzniká jeho láskyplná přezdívka „Patapalo“ – „Dřevěná noha“.

Velký výprask

„Bude zodpovídat za spojení Španělska s koloniemi v Jižní Americe.“ Roku 1736, to už je admirálem, dostává de Lezo nový úkol. Jeho sídlem se stává Cartagena v dnešní Kolumbii.

Při obraně kolonií naráží na čím dál drzejší anglické a holandské pašeráky nebo piráty. Vše vyvrcholí, když anglický admirál Edward Vernon (1684–1757) roku 1741 zaútočí na Cartagenu.

De Lezovi se podaří s necelými 6000 obránců a šesti řadovými loděmi pokořit invazní flotilu, čítající 29 řadových lodí a 22 fregat s téměř 30 000 vojáků. Ztráty Angličanů jsou obrovské, až 6000 padlých a téměř 7000 raněných.

Pět válečných lodí shořelo, jedna se potopila při ústupu na Jamajku a 17 je těžce poškozeno. Oproti tomu jsou ztráty obránců Cartageny téměř minimální.

Královský nevděk

Místo oslav ovšem musí de Lezo spolknout hořkou pilulku. Nejenže během operací utrpěl zranění, které se mu nebezpečně zanítilo, trápí ho hlavně pomluvy. Místokrál a několik dalších velitelů si na jeho vznětlivé chování stěžují přímo u španělského panovníka.

Admirál se sice snaží obhájit, ale marně. Dojde to až tak daleko, že zůstane jediným, kdo za obranu Cartageny není odměněn. Umírá 7. září 1741, necelé čtyři měsíce po skončení obléhání. Dle některých na utrpěné zranění, podle mínění jiných spíše na tyfus.

Jeho role při obraně Cartageny a záchraně kolonií dojde ocenění o mnoho let později. Až v roce 1760 jmenuje král Karel III. (1716–1788) de Lezova syna Blasa Fernanda (1726–1790) markýzem de Ovieco.

*** Dobře se oženil ***

* De Lezo se v roce 1725 oženil s o 20 let mladší Josefou Mónicou Pacheco de Bustos y Solís (1709–1743), dívkou z nejvyšší limské smetánky. Sňatkem udělal terno.

* I když mu třeba místokrál markýz de Castelfuerte zadržuje žold, nežije si špatně. Rodinné obchody se zlatem, stříbrem a otroky v Peru mu vynášejí značné jmění. Žena mu navíc dá celkem sedm dětí.