Ondol. Pod tímto kouzelně znějícím slovíčkem se skrývá zřejmě nejstarší systém vytápění na světě. Archeologické vykopávky ho odhalily na území dnešní Severní Koreje a je starý přibližně 7000 let.

Starověk

Aby ústřicím bylo teplo…

Otrok rozpálí ohniště. Za chvíli se komorou line příjemné teplo. Průduchy vede do vedlejších prostor. Dutiny o výšce 80–100 centimetrů, v nichž se horký vzduch kumuluje, se skrývají pod  podlahou vybraných místností římských lázní.

Teplo následně prostupuje i jejich stěnami z dutých cihel. Zavlédne v nich příjemná teplota. Římské vytápění – hypokaustum – funguje na podobném principu jako korejský ondol.

Vynález hypokaustu přitom bývá připisován obchodníkovi Sergiu Oratovi, žijícímu kolem roku 95 př. n. l., jenž s jeho pomocí vytápěl bazén pro chov ryb a ústřic. Hypokaustum se pak stalo nepostradatelné pro římské lázně i vily boháčů.

Středověk

Vhodné pro otužilce

Se zánikem Západořímské říše mizí i řada jejích výdobytků. Podlahové vytápění není výjimkou.

Jen výjimečně – jako například v benediktinském klášteře v německém Reichenau, kde vytápí společné prostory o 300 metrech čtverečních – se obdoba hypokaustu někde objeví. Středověcí lidé topí v otevřených ohništích či krbech.

Až ve 14. století se na hradech objevují kachlová kamna, do nichž se přikládá z vedlejších místností.

Třebaže si lidé přitápějí ještě žhavými uhlíky v železných koších, historikové se dnes shodují, že teplota v hradních sálech nedosahovala více než 10–15 °C. I zde se ale dají nalézt výjimky.

Pravděpodobně teplovzdušným vytápěním disponoval jihočeský hrad Myšenec nebo Brandýs nad Orlicí ve východních Čechách.

Novověk

Zažízení pro privilegované

Pruský král Fridrich II. Veliký (1712–1786) si svůj oblíbený zámek Sanssouci v Postupimi nechává vyhřívat teplým vzduchem. Car Petr Veliký (1672–1725) pro svůj Letní palác v Petrohradě volí vytápění horkou vodou.

Na páru nevsází nikdo menší než skotský fyzik James Watt (1736–1819), který ji nejprve použije k vytápění svého domu a pak i v celé textilce v Manchesteru. V 1. polovině 19. století se velké oblibě ve Velké Británii již těší ústřední vytápění.

Umožňují to nové technologie, díky nimž trubky a veškeré jejich spoje vydrží vysoký tlak horké vody či páry. Průkopníkem takového vytápění se na britských ostrovech stává americký vynálezce Angier March Perkins (1799–1881).

Jeho prvním klientem je guvernér Bank of England John Horsley Palmer (1779–1858). Díky vytápění může ve svém domě pěstovat vinnou révu, o které by si jinak kvůli chladnějšímu klimatu mohl nechat jenom zdát.

Současnost

Radiátory pro carské skleníky

Když ve 2. polovině 19. století dostává ruský obchodník pruského původu Franz San Galli (1824 – 1908) zakázku na renovaci vytápění skleníků v Carském Selu, instaluje do nich i své radiátory.

Jejich vynález mu někdy bývá připisován a oproti těm používaným v současnosti se již příliš neliší. Ve 20. století se vytápěcí systémy stávají dostupnější pro všechny a jako převratná jsou vnímána zařízení, která najednou slouží k vytápění i ohřevu vody.

Ta dnešní díky soustavě termostatů nebo časovačů dokážou udržovat v místnostech požadovanou teplotu ve zvoleném čase.