„Škrábat v kuchyni brambory? Tak to ani náhodou!“ zuří na konci roku 1943 Lydie Studničková. Takhle si bojové nasazení nepředstavovala. V hlavě 16leté dívky už se rodí plán, jak se konečně dostat na frontu…

Zárodek čs. armády se počátkem roku 1942 formuje v Buzuluku na území SSSR pod velením tehdy podplukovníka Ludvíka Svobody (1895‒1979). Objevuje se tu na 12 000 dobrovolníků, mezi kterými nechybí ani zhruba 600 žen.

V porovnání s muži je jich sice menšina, ale svou chutí něco dokázat je často trumfnou. „Byli bychom sami proti sobě, kdybychom jejich bojové nadšení nevyužili,“ přemítá Svoboda a rozhodne, že do vznikajícího praporu mohou vstoupit i ženy.

Představa, že se dámy spokojí s nějakou funkcí v teploučku daleko od bojiště, je ale zcestná. „Chceme na frontu,“ ozývají se stále silněji jejich hlasy.

„Zpočátku tvořil velký počet ženských příslušnic týlové složky, avšak postupně jich bylo několik určeno pro odstřelovačský výcvik a zapojily se rovněž jako výsadkářky v rámci 2. československé samostatné paradesantní brigády,“ potvrzuje současný autor Milan Kovář, že velení armády jejich požadavkům vyhovělo.

Kamarádky ve zbrani

1. března 1942 nastupuje k náhradní rotě 1. čs. samostatného polního praporu Marie Ljalková-Lastovecká (1920‒2011). Zvládne zdravotnický kurz a základní výcvik, který zahrnuje i střelbu.

Dívka z rodiny volyňských Čechů naprosto suverénně trefuje do hlavy stojící figuru na vzdálenost 800 metrů. Zúročí přitom lekce svého otce. „Vychovával mě spíš jako kluka,“ vzpomíná. Brilantní muška vojačky neunikne jejímu veliteli.

Okamžitě ji doporučí do tříměsíčního odstřelovačského kurzu. Sama mezi muži tu rozhodně není. K dalším zdatným střelkyním patří například Vanda Biněvská (1925‒1991). Z děvčat se okamžitě stanou kamarádky, jenom místo módy probírají zbraně.

S puškami sovětské výroby SVT-40 obě prodělají v březnu 1943 křest ohněm v bitvě u Sokolova. Později se ale jejich cesty rozdělí. Marie si na svoje konto připisuje 30 úspěšných zásahů, což jí vynese hodnost desátnice.

Poté, co je zraněna a omylem prohlášena za mrtvou, se ale rozhodne pro návrat ke zdravotnické rotě. Vanda na počátku roku 1944 podlehne vábení paravýcviku…

Na pomoc povstání

Lydie Studničková-Horálková (1927‒2004) má odvahu v genech, jejím otcem je bývalý čs. legionář. Nestačí jí, že vzhledem ke svému věku může v armádě dělat jenom pomocnou sílu.

Když se doslechne, že vzniká československá paradesantní brigáda, už ji nic neudrží. „Přepíšu si svoje datum narození na přihlášce. Nikdo si toho stejně nevšimne,“ rozhodne se a díky pár tahům pera se v lednu 1944 stává radistkou.

Spolu s ní se do jednotky zapíše ještě 14 dalších žen. Absolvují výcvik. 4. října 1944 se nad slovenským letištěm Tri duby (Sliač) snáší z oblak padáky. Visí na nich Lydie i Vanda. Po přistání mizí do hor. Pomáhají slovenskému povstání.

Krach akce je ale k ústupu nepřinutí. Svoje místo vidí v boji. „V mokrých šatech a botách jsem již dva dny a dvě noci. Raději však zemřít než se Němcům vzdát,“ zapisuje si Lydie do válečného deníku.

Přijímá krycí jméno Marie Stančíková a stává se příslušnicí operační skupiny Tarzan, útočící na Němce. V únoru 1945 se rozhodne přejít frontu, aby v Kežmaroku absolvovala spojařský kurz. Už to ale nestihne, německá kapitulace 8. května 1945 je rychlejší.

Sukně povoleny jen v době volna

* Rovnost obou pohlaví platí nejenom v nasazení do bojů, ale i v nošení vojenského stejnokroje. Na základě úmluvy Češky ve Svobodově armádě dostávají stejně jako muži britské battledressy.

Ze začátku si je vůbec nesmějí přizpůsobovat svým potřebám. Až v průběhu času získávají výjimky.

Například během letních veder mohou chodit bez blůz a mít otevřený límec, což bylo jinak dovoleno jenom důstojníkům…Mají také nárok na polobotky, košili, sukni a punčochy, smějí je ale nosit jenom v době volna.