Je pátek 6. října 1944. Transport přijede do Osvětimi v poledne. Trvá to však ještě dlouhé hodiny, než vězně z vlaku vypustí. Na nástupišti už stojí ozbrojení esesáci se psy. „Ven, rychle ven!

Věci nechat na místě, jsou očíslované, všechno dostanete potom,“ křičí. Friedl leknutím upustí kabelku. „Rychle,“ strčí do ní žena stojící za ní.

Nadějná židovská malířka Friedl Dicker-Brandeisová (1898–1944) strávila v ghettu v Terezíně téměř dva roky. Obětavě tam pomáhala přítomným dětem zvládat hrůzy holokaustu.

Pracovala jako vychovatelka, vyučovala výtvarné umění, pořádala výstavy a přednášky o významu dětských kreseb. Snila o tom, že napíše odbornou studii zaměřenou právě na zpracování dětského traumatu za pomoci terapeutické malby. To už ale nestihne.

Když se v říjnu 1944 dozví, že bude její manžel převezen do Osvětimi, přihlásí se na stejnou cestu dobrovolně i ona sama. Na půdě jednoho z terezínských baráků stihne ještě ukrýt kufr se stovkami dětských obrázků…

Kreativní dítě

Malá Friedl se narodí do vídeňské židovské rodiny. O matku však záhy přijde a vyrůstá pouze s otcem, který se živí jako prodavač v papírnictví. S pastelkami v ruce stráví Friedl téměř celé své dětství a už tehdy upozorní na svůj talent.

K umění ji to táhne i ve škole – nejdříve ji nadchne fotografie a textilní tvorba, nějakou dobu navštěvuje kurzy kreslení.

Po maturitě na vídeňské uměleckoprůmyslové škole nastoupí na nesmírně prestižní, ale do jisté míry také kontroverzní školu Bauhaus ve Výmaru, kde zůstane až do roku 1923.

Nezávislá a nepohodlná

„Podívej,“ vydechne nadšeně Friedl a zatahá za rameno přítele Stefana. „Monet, van Gogh, Rousseau a Mona Lisa! Taková nádhera!“ rozplývá se při pohledu na plátna mistrů umístěná v Louvru.

Nějakou dobu stráví Friedl v Paříži, pak se vrátí do Vídně. Otevře si tam vlastní ateliér a věnuje se návrhům interiérů, hraček, knih i oděvů. Je nesmírně tvůrčí, zakázky se jí jenom hrnou. Zlom nastane ve 30. letech.

Jakmile klerofašistická vláda ve Vídni zjistí, že nadějná umělkyně už dříve vstoupila do komunistické strany a v občanské válce na Pyrenejském poloostrově podporuje republikány, je zle. Friedl je za svou politickou činnost zatčena.

V Praze není líp

Po propuštění emigruje do Prahy, kde se provdá za svého bratrance Pavla Brandeise. Maluje méně, někdy vůbec. Temná mračna na politickém nebi se totiž začnou stahovat i zde.

„Nenávidím je!“ rozčílí se Friedl, když je na náměstí míjejí opilí Němci hrající na foukací harmoniky a zpívající tyrolácké písně o svých milovaných ženuškách. „My jsme jim stejně odporní,“ pokrčí rameny její manžel.

Situace se na podzim 1938 vyostřuje. Je zřejmé, že pro židovské obyvatelstvo už nebude v Praze bezpečno. Friedl to ví a opět pomýšlí na útěk. Přátelé jí seženou cestovní pas, vízum i povolení vycestovat do Palestiny, nakonec ale malířka couvne.

Chybí jí odvaha i peníze a kromě toho touží zůstat s manželem. Společně se odstěhují mimo metropoli, do východočeského Hronova, kde nastoupí do textilní továrny. Ani tady jim ale klid dlouho nevydrží.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava se musejí několikrát stěhovat, nejprve do skladiště v domě č. 240 v ulici Bratří Čapků, poté do podkroví domu Lowyových v Havlíčkově ulici.

V polovině prosince 1942 nastoupí do transportu do Hradce Králové a odtud odjedou do Terezína.

Léčba uměním

V terezínském ghettu se Friedl věnuje hlavně výchově a výuce dětí. Umění je totiž v táboře povoleno, na rozdíl od všeobecného vzdělávání.

Nadaná umělkyně se tak může realizovat i dál – vyučuje kreslení, pomáhá s návrhy improvizovaných kostýmů, asistuje při přípravě divadelních her. Především se ale snaží dětem ulevit, vyléčit jejich traumatizovanou duši.

Na základě svých poznatků z Bauhausu a zkušeností s arteterapií (léčbou uměním) vypracuje vlastní způsob výtvarné výchovy, která má motivovat děti k tomu, aby pomocí kresby vyjádřily svoje pocity a trápení.

Zastává totiž názor, že kresba jim může alespoň částečně navrátit pocit svobody, kterou ztratily. Pomůže jim přiblížit jejich domov, blízké, členy rodiny i kamarády, s nimiž se už možná nikdy nesetkají.

Poklad v kufru

Během necelých dvou let, které Friedl v Terezíně stráví, se jí podaří uspořádat několik přednášek i uměleckých výstav prací svých žáků.

Jejich díla pečlivě třídí a shromažďuje v kufrech, které schovává pod postelí a posléze na půdě v domově L 410, kde po celou dobu bydlí. Kreslení neúnavně vyučuje až do konce září 1944, kdy začnou odjíždět tzv. likvidační transporty do Osvětimi.

Jedním z prvních odjede 28. září i Pavel Brandeis, týden po něm, 6. října, je s většinou terezínských dětí deportována do Osvětimi také Friedl.

Kresby z terezínských hodin kreslení, které budou v táboře po osvobození nalezeny, zůstanou na stovky z nich poslední a často jedinou památkou.