Jeden z nejvýznamnějších barokních malířů 17. a 18. století a vyhledávaný portrétista nejmocnějších osobností své doby byl hrdý Čech. Jen v Čechách většinu svého života vlastně vůbec nežil…

Kde se Jan Kupecký (1666–1740) narodil, není úplně jasné. Jeho rodiče pocházejí z Mladé Boleslavi, ale vzhledem ke svému protestantskému vyznání nemají doma právě na růžích ustláno, a tak záhy raději volí stěhování do Horních Uher.

Usazují se v Pezinku (dnes na jihozápadě Slovenska), ale po požáru tamní matriky roku 1832 historie o narození malého Jana žádný spolehlivý doklad nemá.

Sám Kupecký se ovšem po celý život bude považovat za Čecha a rád ke svému jménu ještě přidává přídomek Bohemus.

Portrétuje cara

Výtvarný talent se u Jana projevuje velice brzy. V 15 letech nastupuje do učení k Benediktu Klausovi ze švýcarského Lucernu, který pracuje na zámku v Holíči poblíž Trnavy, a když se pak mistr vrací do Vídně, bere si svého talentovaného učně s sebou.

Vídeň je pro Kupeckého ale jen přestupní stanicí. Po několika letech se přesouvá do Itálie a začíná se specializovat na portrétní tvorbu. Na své technice pracuje 20 let, než se roku 1707 rozhodne pro návrat do rakouské metropole.

Přichází už jako hotový a proslulý malíř, což se rychle projeví v přívalu zakázek z nejvyšších míst.

O portrét ho požádá sám princ Evžen Savojský (1663–1736), přidávají se další zájemci z řad příslušníků habsburské dynastie a vyhledávaný malíř se díky objednávkám po letech opět vrací do Čech, kde v Karlových Varech v roce 1712 dokonce portrétuje ruského cara Petra I. Velikého (1672–1725).

Pobývá i v Praze, kde spolupracuje s dalším barokním malířem Petrem Brandlem (1668–1735).

Melancholie na plátně

Světoběžník Kupecký zanedlouho zjišťuje, že i Vídeň, která mu tolik dala, je mu malá. Stěhuje se do Norimberku. „Kupecký byl tím, koho bychom dneska nazvali evropským malířem.

Neustále putoval za svými zakázkami, neustále hledal své ideální místo na zemi,“ říká o malíři kunsthistorik Eduard Šafařík (1928–2015). Do Norimberka přichází zcela jiný Kupecký.

Je nyní silně ovlivněn holandskou školou, což se projevuje ve stylu i v temnější barevnosti. „Dokázal spojit eleganci a rafinovanost francouzské portrétní tvorby spolu s věcností a přesností holandských mistrů,“ píše se o něm.

Zanechává za sebou nejvýznamnější obrazy své kariéry, věnuje se ale také tvorbě autoportrétů. Ne snad proto, že by se považoval za tak slavného, ale zajímá ho možnost zachytit každé drobné hnutí své mysli. Zpodobňuje se často jako malíř.

Na jednom ze svých nejznámějších portrétů se zachycuje ve chvíli, kdy pořizuje portrét své ženy. Ke zkoumání vnitřních zákoutí své duše pomocí autoportrétů má v závěru života až příliš mnoho příležitostí.

Do tahů štětcem přenáší melancholii, kterou trpí po smrti svých dětí a kvůli prohlubujícím se zdravotním potížím. Na posledním autoportrétu už lze spatřit starého, zlomeného a zatrpklého muže. Kupecký v Norimberku umírá 16. července 1740.