Omnibusy nebyly dobrou volbou. Jízda v nich není kvůli neodpruženým kolům příliš pohodlná. Za pár dekád je v centru Prahy nahradí koněspřežné tramvaje.

Právě ty položí základy městské hromadné dopravy v české metropoli, třebaže i tento dopravní prostředek brzy skončí v propadlišti dějin.

Ještě na počátku 19. století chudí lidé chodili po Praze hlavně pěšky, šlechta a bohatí měšťané pak k přepravě používali především kočáry. Jenže ruku v ruce s rychlým rozvojem české metropole je třeba tuto praxi změnit.

„V hlavách lidí se rojily více či méně konkrétní úvahy, že by si Praha měla po vzoru velkých evropských měst… pořídit něco na způsob městské železnice, která by pokud možno levně a rychle (v rámci představ 19. století) mohla sloužit narůstajícím potřebám obyvatel i návštěvníkům města,“ upřesňuje současný publicista Martin Liška.

Nápad provozovat v hlavním městě omnibusy se v roce 1829 ještě neujme, napřesrok musí povozník Jakub Chocenský ztrátové podnikání ukončit. Zájem o koňmi tažené vozy pro více cestujících výrazně vzroste až po roce 1845, kdy je do Prahy přivedena železnice.

Jízda ve vozech s neodpruženými koly se železnou obručí ovšem moc pohodlná není, a tak pražští radní začnou hledat nový dopravní prostředek…

Elektřina vyhrává

Jako vhodná náhrada omnibusů se prosadí koněspřežná tramvaj. Pražané se v ní poprvé svezou 23. září 1875 – tedy přesně před 150 lety – na trase od dnešního Národního divadla do Karlína.

Právě tato slavnostní událost bývá považována za počátek městské hromadné dopravy v Praze. Koněspřežky brzy začnou jezdit po celém centru hlavního města, ale ani ony tempo s technologickým rozvojem dlouho neudrží. Elektřině jednoduše konkurovat nemohou.

Na Letné se díky Františku Křižíkovi (1847–1941) v červenci 1891 rozjede první elektrická tramvaj a v následujících letech se postupně začnou elektrifikovat všechny koněspřežné tratě v Praze.

S tou poslední koněspřežkou – na Karlově mostě – se obyvatelé metropole rozloučí v květnu 1905.

Metro proti kolapsu

Nové tramvajové linky rychle přibývají. Radní je od roku 1925 doplňují autobusovými spoji. Přednostně tam, kde by se provoz tramvají finančně nevyplatil. V roce 1936 pak houstnoucí síť pražské hromadné dopravy posílí trolejbusy.

Po druhé světové válce se však ukáže, že to nestačí. Praha potřebuje metro, jinak bude mít velké problémy! O podzemní dráze přitom pražští politici diskutovali již na konci 19. století, kdy jim napsal obchodník Ladislav Rott (1851–1906).

Podle současného publicisty Bohuslava Hatiny městské radě navrhoval, „že by bylo výhodné využít právě probíhající asanace dožilých městských čtvrtí k zahájení výstavby podzemní dráhy“.

Podrobně rozpracovaný projekt, který by Praze ušetřil spoustu peněz, však zapadne a myšlenka na výstavbu metra opět ožije až v 60. letech minulého století.

Tehdy už je všem jasné, že stávající systém hromadné dopravy potřebuje novou páteř, jinak co nevidět zkolabuje. Stavět se začíná v lednu 1966 a v květnu 1974 je zahájen pravidelný provoz na části trasy metra C.