Na mořských vlnách se pohupuje malá loďka. Římský generál Pompeius se kolem sebe nedůvěřivě rozhlíží. Něco se mu nezdá. Jeden z jeho egyptských průvodců je mu hodně povědomý. Přistoupí k němu, aby ho oslovil. Ten namísto pozdravu vytáhne dýku a zabodne ji vojevůdci přímo do břicha! 

Z bohaté venkovské rodiny se vypracoval až na nejmocnějšího muže v Římě. Už jeho otec Pompeius Strabo (†87 př. n. l.) patřil k vynikajícím vojevůdcům a roku 89 př. n. l. to dotáhl až na konzula, což byl v období římské republiky ten nejvyšší možný úřad.

Když Strabo o dva roky později zemřel, spadlo 19letému Gnaeu Pompeiovi (106–48 př. n. l.) k nohám celé rodinné jmění i slibná vojenská kariéra. I on se bije jako rek.

Podaří se mu pro Řím dobýt nové kolonie, například ostrov Sicílii, a poradí si také s pontským králem Mithridatem (135–63 př. n. l). „Mladý zabiják,“ šeptají si o něm vojáci. V roce 60 př. n. l. si Pompeius po boku Gaia Julia Caesara (100–44 př. n.

l.) a Marka Licinia Crassa (115–53 př. n. l.) vydobude místo v římském triumvirátu. Jeho vztah s Caesarem však brzy přeroste v nepřátelství.

Dva kohouti

Vzrůstající moc stoupá Pompeiovi, kterému Římané neřeknou jinak než Pompeius Veliký, do hlavy. Dobře ví, že k úplnému ovládnutí Říma mu chybí jen maličký stupínek. Jenže na něm již stojí Gaius Julius Caesar. Přetahovaná mezi nimi přeroste v občanskou válku.

Pompeius si je jistý, že jeho mladší a méně zkušený protivník nemá šanci. „Stačí, když rozkážu a shromáždím vojsko, které Caesara zažene na útěk!“ prohlašuje nadutě, jenže svého rivala hrubě podcení.

Po několika krvavých bitvách se střídavými úspěchy na obou stranách dojde v září 48 př. n. l. k rozhodujícímu střetnutí u Farsálu v Thesálii (dnešním Řecku).

Ačkoliv Pompeius disponuje téměř dvojnásobně početnější armádou, horlivější Caesar mu tentokrát uštědří pořádnou lekci. Zdrcený Říman se proto raději stáhne do Egypta, kde má příznivce. Doufá, že získá čas a zformuje nové vojsko.

Tělo na břehu

K africkým břehům přirazí Pompeiova loď. Ještě toho dne si římský vojevůdce domlouvá audienci u mladého egyptského faraona Ptoleamaia XIII. (62–47 př. n. l.). „Musíme se ho zbavit! Jinak nás Caesar napadne!“ nabádají ustrašení rádci panovníka.

Ten nakonec podlehne jejich nátlaku a souhlasí. Egypťané pak vylákají Pompeia na malou loďku a v nestřeženém okamžiku ho ubodají dýkami. Mezi útočníky přitom figuruje i jeden římský voják.

Mrtvole je uťata hlava a tělo je ponecháno nestřežené a nahé na břehu, kde dá jeden z Pompeiových propuštěnců postavit prostou pohřební hranici, na níž jsou ostatky spáleny. To už do Egypta míří i Caesar…

Krvavý dar

„Proboha!“ zděsí se mocný Říman, když nahlédne do proutěného koše, jejž mu Egypťané při příjezdu darují. Je v něm totiž Pompeiova uříznutá hlava, kterou se mu chtějí zavděčit! Na slova díků čekají vojáci marně.

Caesarova reakce je totiž přesně opačná, než zrádci čekají. Vojevůdce odvrátí zrak stranou a otře si vlhké oči. „Kde je jeho tělo? Odvezeme toho velkého muže zpátky do Říma,“ rozkáže. Popel pak nechá se všemi poctami předat Pompeiově manželce.

Je jasné, že ze spojenectví Ptolemaia XIII. a Caesara nic nebude. Faraon je krátce nato s přispěním Římanů sesazen z trůnu a jeho rádci jsou popraveni.