Postel je zbrocená krví. „Zavolej lékaře, něco je špatně,“ naléhá mladičká Emílie na manžela Josefa. Ten ji chytne za ruku a utře jí pot z čela. „Neboj se,“ zašeptá. „Maminka taky rodila dlouhé dva dny. A nakonec všechno dobře dopadlo.“
Budoucí literát Josef Václav Sládek (1845–1912) se narodil ve Zbirohu jako nejstarší z pěti dětí do rodiny zednického mistra Petra Sládka (1816–1908). Už jako malý je však neduživý, má problémy s dechem, je hubený, špatně jí a nestačí na žádné klukovské hry.
Je ale velmi bystrý. „Do tělesné práce se nehodí. To by ho zabilo. Dejte ho studovat,“ tlačí místní farář na jeho otce. Ten nakonec kývne, předpokládá totiž, že ze syna bude mít kněze.
Josef si ale po maturitě vybere studium filozofie, matematiky a přírodopisu, a tak se s rodiči rozejde ve zlém. Trápí ho to natolik, že upadne do depresí. „Prokletý jsem od otcovské autority.
Což mohu v životě ještě doufati ve štěstí?“ stěžuje si stále dokola. Pak ale na jednom z plesů potká půvabnou Emílii Nedvídkovou.
Vytoužená svatba
Zamiluje se na první pohled. Má však krátce před dobrodružnou výpravou do Ameriky, o které dlouhé roky snil. „Počkej tu na mě,“ prosí teprve 16letou dívku.
Dva roky pak cestuje po Státech, živí se, jak se dá, učí se jazyky a se zájmem pozoruje život indiánů i Čechoameričanů. Emilka na svého vyvoleného počká. A dobře udělá. Jen co se Sládek vrátí domů, zařídí pro svou budoucí ženu byt na pražském Smíchově.
Začne učit na slavné Resslovce, Československé obchodní akademii v Resslově ulici, stane se redaktorem Národních listů a učí i na České technice. S klidným svědomím tak může předstoupit před pana Nedvídka a požádat ho o Emilčinu ruku.
Své „ano“ si snoubenci řeknou v kostele sv. Jana Křtitele v Počátkách 15. září 1873.
Trpí halucinacemi
Jejich štěstí však trvá sotva rok. V srpnu 1874 teprve 22letá Emílie umírá při porodu i s děťátkem. Josefovi se zhroutí svět. Onemocní – jak lékaři sdělí „nervovou chorobou“, posléze i revmatismem.
Přestane jíst a spát, odmítá se s kýmkoliv vídat a trpí bludy. „Je to moje vina! Měl jsem tomu zabránit!“ vyčítá si neustále. Kamarádi si u něj podávají dveře, střídají se a hlídají ho. Mají totiž strach, aby Josef nezačal pomýšlet na sebevraždu.
Odmítá vycházet z bytu a sepisuje smutné básně. Několik let žije sám. Teprve jeho druhá žena Marie Veselá (1857–1936) ho vytáhne z nejhoršího. Vezme si ji v roce 1879. Jakmile otěhotní, zhroutí se ale Josef znovu.
Sžírají ho výčitky a v noci se budí ze snů celý zpocený. „Všude samá krev, ach, to nedopadne ani tentokrát, prokletý jsem!“ naříká. Když se narodí zdravá dcera Helenka (1880–1946), nemůže tomu ani uvěřit. Do smrti se trápí tím, že o ni přijde.
„Trpěl strašně téměř celý život, měl silné bolesti, žaludeční nervózu a tak těžkou srdeční vadu, že nemohl ani ležet a celé noci proseděl,“ vypráví později o svém otci sama Helena. Pečuje o něj až do jeho smrti v roce 1912.
