Zima je nebývale tuhá. Lidé jsou nuceni neustále topit, uhelné elektrárny jednou naplno, navíc panuje i silná inverze. Ráno 5. prosince 1952 zahalí Londýn smrtící smog. Je tak hustý, že jím neproniknou sluneční paprsky, ani teplo.

Páchne jako shnilá vejce a nebezpečně se šíří. „Vyšli jsme s otcem ven a cítili pálení v očích, jako by všude kolem hořela auta,“ vzpomíná Stan Cribb.

Kvůli špatné viditelnosti je zastaven lodní provoz na řece Temži, lety jsou pozastaveny a vlakové spoje zrušeny. Tento stav ale nezmizí přes noc, smog se nad městem drží pět dní. Lidé nepanikaří, jen o něco víc kašlou a třesou se zimou.

To se změní až 9. prosince, když londýnské nemocnice – jako každý den – vydají čísla o hospitalizovaných pacientech. Výsledky šokují úředníky i novináře: v nemocnicích totiž leží už na 150 000 lidí! A pak začnou umírat. Muži, ženy i děti.

Náhle prý dojdou nejen rakve, ale také květiny. Celkový počet mrtvých v důsledku Velkého smogu se nakonec vyšplhá na neuvěřitelných 12 000 lidí.