Mladík, stojící na přídi zaoceánské lodi, s nadějí pozoruje blížící se australské břehy. V následujících desetiletích se nejen proslaví a zbohatne, ale především naučí protinožce milovat sýry.

Potomci sedláka Josefa Vyhnálka z Hnátnice nedaleko Letohradu ve východních Čechách mají život narýsovaný dlouho dopředu. Především nejstarší syn Milan Vyhnálek (1925–2013), od něhož se v souladu s tradicí očekává, že převezme otcův statek.

Však také v roce 1943 vystuduje rolnickou školu v Ústí nad Orlicí, kde poprvé přičichne k oboru, který se stane jeho osudem. Výroba sýrů ho začne zajímat a i přes nesouhlas otce se hlásí na mlékařskou školu v Kroměříži.

Utíká jen s knihou

Návrat na rodinný grunt už se konat nebude. Mladík po válce nastupuje jako technický vedoucí v lanškrounské mlékárně a má se svou budoucností velké plány. Jenže přichází rok 1948 a v republice panují zcela jiné poměry.

Vyhnálkovi chybí ten správný kádrový profil a pokoušet se podnikat v nové době je takřka nadlidský úkol. Je mu 23 let, když se rozhoduje pro emigraci.

„Když v noci z 11. na 12. srpna 1949 překračoval hranici do Německa, měl v zavazadle jen pár drobností a knihu o sýrařství,“ líčí jeho odchod Hana Skalická z Městského muzea v Ústí nad Orlicí.

Deset měsíců ho německé úřady postrkují po různých uprchlických táborech, než se konečně dočká povolení odjet do Austrálie. Začíná tam jako automechanik a řidič, zakrátko se mění v dřevorubce, stavebního dělníka, fotografa, krejčího či muzikanta na tanečních zábavách. Sen o tom, že se prosadí v sýrařském řemesle, ale stále nebledne…

Vytvoří kmen

Austrálie prozatím není zemí sýrům zaslíbenou, prodává se tu jen čedar a tavené sýry, to ale Milan Vyhnálek hodlá změnit. „Brzy budou Australané znát i camembert, goudu, romadur nebo ementál,“ věří.

Na Velikonoční pondělí roku 1955 začíná v křovím zarostlé pustině za městem Burnie v Tasmánii kopat základy nové továrny na sýry, za čtyři měsíce je hotov a už za první rok pošle do světa neuvěřitelných 50 tun sýrů. Svůj podnik pojmenovává Lactos.

Postupně vychovává další a další místní pracovníky. „Dnes tam pracují i jejich pravnuci a je to vlastně sýrařský tasmánský kmen,“ usmívá se později Milan Vyhnálek.

Muž století

Lactos se postupně mění v sýrařské impérium, největší na jižní polokouli. Vyhnálek vyvíjí automatickou výrobní linku, vyváží do Japonska, Spojených států i do Evropy a obrat firmy činí 20 milionů dolarů.

V Tasmánii se mu přezdívá „The Czech Cheese King“. Jenže Milan Vyhnálek má i další sny. V roce 1981 firmu prodává a pouští se do dalšího projektu.

Už za tři roky otevírá vzorovou mléčnou farmu Lacrum, která se může pochlubit vynikající kvalitou a efektivní výrobou mléka. „Titul Muž století získává Milan Vyhnálek,“ oznamuje v roce 1985 Tasmánie.

Český sýrový král nakonec ze zdravotních důvodů své impérium prodává a vrací se do Československa. Důchod a odpočinek, to ale není nic pro něj.

„I když už byl v pokročilém věku, člověk od něj odjížděl nabitý energií, protože do poslední chvíle jí měl na rozdávání,“ vzpomíná jeho vnučka Petra Škopová.