„Nevím, zda na to budu stačit. Je to obrovské nervové vypětí, práce na dlouhé roky,“ zapochybuje Alfréd Piffl, jestli se měl do záchrany Bratislavského hradu pouštět. Tak náročný projekt přináší spoustu problémů a úřadům se jeho „výmysly“ přestávají líbit. A kritika českého rodáka sílí i mezi slovenskými architekty…

Na Fakultě architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze patřil k nejlepším studentům. Přesto Alfréd Piffl (1907–1972) nedokáže na počátku 30. let minulého století najít práci, která by odpovídala jeho vzdělání.

Rodák z Kerhartic nad Orlicí se ale neztratí. V létě 1933 nastupuje jako kreslíř do reklamního oddělení zlínské firmy Baťa a kreslením se živí i o rok později ve Státním archeologickém ústavu v Praze.

V terénu doprovází archeologa Jaroslava Böhma (1901–1962) a práce při vykopávkách ho zaujme natolik, že se archeologie stává jeho celoživotním koníčkem.

Objeví vzácný kříž

Pracuje v pražské Umělecké besedě, řídí stavební úřad v Bílině, v roce 1946 se stává prvním poválečným ředitelem muzea a archivu města Ústí nad Labem… Během let vystřídá Piffl spoustu zaměstnání, ve kterých získává nespočet cenných zkušeností.

A i díky nim v roce 1947 uspěje v konkurzu na místo profesora dějin architektury na Fakultě architektury a pozemního stavitelství SVŠT v Bratislavě. Na Slovensku se rychle zabydlí a práci pedagoga si zamiluje.

„Nejenže uměl poutavě vyprávět, ale navíc »tahal« studenty na exkurze po starých ulicích Bratislavy i jiných místech a zapojoval je do archeologických výzkumů,“ vypráví současná slovenská historička umění Magdaléna Kvasnicová.

Právě Piffl a jeho žáci objeví v roce 1951 v obci Štrba u Popradu vzácný kamenný kříž (tzv. Šoldovský), pocházející z románského období!

Počáteční nadšení opadlo

Nejvíc energie Piffl věnuje rekonstrukci Bratislavského hradu, který je na počátku 50. let v dezolátním stavu. Pro tuto myšlenku ho nadchne slovenský malíř a spisovatel Janko Alexy (1894–1970).

Společnými silami získají podporu vlády a na jaře 1953 jsou zahájeny stavební práce. Jenže uplyne sotva pár měsíců a všeobecné nadšení pro ambiciózní projekt opadá. Nejde jen o stále častější kontroly úřadů, elán ztratila i většina Pifflových spolupracovníků.

Konečně pochopili, do jak „šílené operace“ se to vlastně pustili. Množící se problémy, které náročná rekonstrukce přináší, jen nahrávají kritikům záchrany Bratislavského hradu.

K těm nejhlasitějším patří architekt Emil Belluš (1899–1979), jenž už dříve navrhl „nahradit hradní ruinu novou moderní architekturou“, jak líčí Kvasnicová. Jenže Piffl se znechutit nenechá a jako buldok se dál žene za svým cílem…

Pomluvil spřátelenou mocnost

Možná se mu pomstil ukřivděný student. Potopit ho mohl i žárlivý kolega a vyloučit se nedá ani to, že požadavek na „odstavení“ Piffla přišel od nejvýše postavených komunistů.

V roce 1957 je český architekt nespravedlivě obviněn „z veřejného pobuřování a pomlouvání spřátelené mocnosti“ a na dva roky skončí ve vězení!

Po propuštění mu vezmou všechny tituly a nesmí se vrátit na bratislavskou Fakultu architektury a pozemního stavitelství. Piffl se živí, jak to jde, a teprve ke konci 60. let se může k milované archeologii vrátit.

Jistou útěchou je mu během těchto těžkých let fakt, že rekonstrukce Bratislavského hradu pokračuje i bez něj. Dokončena je v roce 1968.

*** Vila pro Masaryka ***

Řadu let působí architekt a stavitel Jan Pacl (1877–1938) v Praze…Po vzniku Československa si s přítelem Dušanem Jurkovičem (1868–1947) otevřou projekční ateliér v Bratislavě a pro slovenskou metropoli navrhnou mnoho budov.

Podle Paclových plánů je v roce 1931 postavena i letní rezidence T. G. Masaryka (1850–1937) v Bystričce u Martina, kam první československý prezident pravidelně jezdívá již od konce 19. století.