Věčným městem hlučí motory buldozerů a bagrů a staromilci skřípou zuby. K zemi padají vzácné památky, aby vytvořily prostor pro novou, monumentální stavbu. Dávná historie nedobrovolně ustupuje té novější.

Sjednocení Itálie v roce 1861 je tak významnou událostí, že si v očích Římanů zaslouží nesmazatelné připomenutí. A protože prvním italským králem je Viktor Emanuel II. (1820–1878), řečený Otec vlasti, bude nejvhodnější oslavou památník věnovaný jeho zásluhám.

Jeden z nejlepších architektů Giuseppe Sacconi (1854–1905) už začíná pracovat na projektu monumentální neoklasicistní stavby. Jen je třeba pro ni nalézt vhodné místo.

Prostor se najde na úpatí Kapitolu na náměstí Piazza Venezia, ale tuto volbu mnozí začínají okamžitě zpochybňovat. „Nemůžeme postavit jeden památník na úkor jiných,“ kritizují.

Vždyť staveništi musejí ustoupit mnohé cenné historické stavby v čele s Věží papeže Pavla III. ze 16. století.

Národní památník Viktora Emanuela, oficiálně Altare della Patria neboli Oltář vlasti a familiárně Vittoriano, je i v podmínkách Věčného města obrovský.

Zaujímá plochu 17 500 čtverečních metrů, dosahuje 80metrové výšky, a aby byl skutečně nepřehlédnutelný, je na stavbu vybrán zářivě bílý mramor. „Zachraňte Řím před Vittorianem!“ volají odpůrci.

Hanlivé přezdívky

Stavět se začíná v roce 1885 a po celých 40 letech od položení základního kamene je památník konečně hotov. Teprve teď vynikne jeho monumentální schodiště, 12metrová jezdecká socha Viktora Emanuela či bronzová čtyřspřeží na střechách.

Palác skrývá hrob neznámého vojína na počest padlých v první světové válce, ale najde se v něm dostatek místa i pro sídlo historického ústavu, knihovnu, národní archiv či muzeum národně osvobozeneckého hnutí. Ani po dokončení ale neustávají protesty.

„Psací stroj, zubní protéza a svatební dort,“ znějí nejčastější hanlivé přezdívky, které Památník Viktora Emanuela musí snášet. Navzdory tomu už je ale 100 let součástí města.