Zahraje cokoli, od rozšafné dámy po silného muže. Kanami Kijocugu nemá se svým osobitým projevem mezi japonskými herci velkou konkurenci. Na jevišti mu však zdatně sekunduje jeho syn Zeami.

Při jednom představení v roce 1374 se právě do něj zakouká šógun Ašikaga Jošimicu. Divadlu nó, provozovanému otcem a synem, napříště dává u svého dvora zelenou.

Mýty s hudbou a tancem

Od 14. století se z dramatického divadla nó stala japonská tradice, která se přízni publika těší dodnes. Mísí v sobě historické mýty s hudbou a tancem.

Vzhledem k tomu, že hlavním mecenášem Kanamiho Kijocuguho (1333–1384) a jeho syna Zeamiho (asi 1363–1443) byl šógun, vojenský vládce Japonska, a první hry se provozovaly na jeho dvoře, uchovalo si divadlo nó punc výlučnosti, zábavy pro aristokracii.

Mužská záležitost

Dodnes je známo asi 250 her pro divadlo nó a v Japonsku v současnosti žije na 1500 jeho profesionálních herců. Ti si umění nó osvojují ve speciálních školách, které vedou rodinné klany, jež se tomuto divadlu věnují po staletí. Je jich celkem pět.

Trénink herce přitom začíná již ve třech letech. Divadlo nó bylo ještě do druhé světové války výlučnou doménou mužských herců, dnes lze na neoficiálních scénách narazit i na herečky.

Pro laika nesrozumitelné

Samotné herce na jevišti doplňují hudebníci, komparz nebo chór a také herec komického divadla – kjógen. Jeho funkce je nepostradatelná, neboť hry divadla nó jsou psány v archaickém jazyku, a na něm je, aby divákům z děje leccos objasnil srozumitelnou řečí.

Hra světla a pohybu

Herci divadla nó si na tvář nasazují masky, vyrobené z cypřišového dřeva. Existuje zhruba 60 typů těchto masek, které odkazují k charakteru postavy, ukazují na její věk či pohlaví.

Jsou přitom tak propracované, že při hercově pohybu hlavou a odlišném dopadu světla na masku odhalí do té chvíle skrytý výraz, nové emoce.

Koruna pro božstva

O charakteru hrané postavy často vypovídá složitý účes nebo ozdoby na hlavě herce. Ten, který ztvárňuje nějaké božstvo, mívá například ve vlasech korunku. Používají se rovněž paruky či klobouky.

Šaty z éry císařů

Mnohovrstevný oděv z hedvábí odkazuje na módu středověkého císařského dvora. Kostýmy jsou nákladné a pestrobarevné bez ohledu na ztvárňovanou roli. Na nohy herci oblékají pouze ponožky. Umožňují jim lepší, klouzavější pohyb po jevišti. Ten podléhá propracované choreografii.

Gesta s vějířem

Důležitou roli, snad více než slova, hrají v divadle nó gesta herců. Téměř každý z nich má také v ruce vějíř, který v některé hře může symbolizovat hudební nástroj, v jiné lucernu a v další třeba zbraň. Záleží, jak ho herec nese a používá.

Bez opony a kulis

Ty tam jsou časy, kdy v 17.–19. století jedno představení divadla nó mohlo zabrat i celý den. Nicméně scéna se od té doby nezměnila. Herci po úzkém mostku vstupují na jeviště bez opony, které připomíná posvátný pavilon.

Nechybí nad ním ani střecha, podepřená čtyřmi sloupy. Kulisy jsou minimální. Stačí jen obraz pinie na pozadí. O to větší nároky jsou kladeny na herce, kteří musejí diváky bavit i bez rekvizit.

Foto: fr.scribd.com