Údery kladiv do sekáčků zvoní do dáli. Nevzhledný kus žuly dostává pod rukama kameníků pevný tvar. „Ona si to zaslouží,“ prohodí jeden z upracovaných mužů, když si rukou utře zpocené čelo. Kamenná pocta pro mrtvou v podobě sloupu s výklenkem bude brzy hotova.

„Kam se zase zatoulal?“ ptá se sama sebe nešťastná žena a bere do náručí malého synka. Ať dělá, co dělá, svému muži se nezavděčí. Jeho otec ho ke sňatku s ní dotlačil a teď jsou všichni nešťastní. Venku je mráz, až praští, a vichřice lomcuje korunami stromů.

Přesto žena vyráží ven hledat manžela. Ve které hospodě zase skončil? Nevnímá chlad a jde dál. Za chvíli i s děckem padne do závěje. Mráz udělá své, sousedé zanedlouho najdou ji i dítě mrtvé.

Kamenná boží muka v jihočeském Jiníně na Strakonicku patří k těm nejstarším dochovaným u nás. Byla postavena jako připomínka rodinné tragédie už v roce 1482. Sloup měří 248 centimetrů a má výklenek, tzv. lucernu, pro umístění sošky Panny Marie.

Sloup k bičování

Boží muka přitom nejsou českým „vynálezem“. Jednoduchý sloupek poblíž hřbitova, zvaný svíce mrtvých, poblíž francouzských hřbitovů připomíná mrtvé už v 11. století. Později se ale jeho význam mění.

Církev si zamane, že s pomocí těchto staveb lidem připomene boží utrpení. Nově mají představovat sloup, na kterém byl na příkaz římského prefekta Piláta Pontského (12 př. n. l.–po r. 36 n. l.) bičován Ježíš Kristus (7/1 př.n.l.–30/33 n.l.).

U nás ale v průběhu věků symbolizují mnohem pestřejší galerii příhod. Jako motiv pro jejich stavbu slouží šťastné i smutné události, které se v daném místě přihodily a souvisejí se životem vesnice nebo s historickými pohromami, které se kolem ní přehnaly…

Uctí padlé, zaženou mor

Uctívají se i padlí vojáci. V Evropě zuří třicetiletá válka (1618–1648) a švédská vojska plení české země. V roce 1641 si vezmou do parády i strakonický hrad a řada mužů během vypalování a plenění umírá. Jejich životy nezůstanou bez povšimnutí.

Na Káním vrchu na východě Strakonic vznikají na jejich památku nová boží muka. Dnes ale po nich už nejsou ani stopy, jejich existenci potvrzují jen písemné prameny. Epidemie nemocí také udělají velkou čáru přes životy českých vesničanů.

Když obyvatele Neděliště v blízkosti Hradce Králové neskolí morová rána, odvděčí se za to bohu stavbou sloupu s kapličkou.

Ochrana před zlem

„Byla projevem díků za odvrácení neštěstí, moru či za usmíření sporu o majetek mezi sousedy a vrchností…Mnohdy vymezovala boží muka i hranice pozemků nebo se stavěla i jako pokuta za spáchaný přečin (tím se rozumělo třeba i to, když nějaký poddaný zběhl z usedlosti – pozn. red.),“ vysvětluje jazykovědkyně Ludmila Švestková.

Boží muka sloužila i jako ochrana proti všemu spojenému se smrtí. Rozcestí a křižovatky silnic mají odedávna špatnou pověst.

Za pohanské éry se na takových místech prováděly obřady za mrtvé, později v křesťanských dobách se u nich pohřbívali sebevrazi, odsouzení zločinci a lidé, kteří zemřeli násilnou smrtí.

Postavení božích muk přineslo smíření. Samotné místo i ti, kteří kolem něj procházeli, získali díky sloupu s malou kapličkou boží ochranu.

*** Komunistům se nelíbily ***

* Nejstarší boží muka se u nás staví už ve 13. a 14. století. Za první vlnou jejich boření stojí husité, kteří v nich vidí ztělesnění katolické víry.

* Renesanci ale stavby tohoto typu zažívají v době první republiky (1918–1938), kdy se o ně zajímá hlavně Klub českých turistů. Další likvidace ovšem na sebe nenechá dlouho čekat.

* Spojování malých políček do velkých lánů, na kterých budou hospodařit JZD, znamená v 50. letech 20. století zánik mnoha z nich. Komunisté k nim mají silný odpor.

* Do dnešních dnů se nejvíce božích muk dochovalo v jižních Čechách, hlavně na Strakonicku, a také na jižní Moravě.