Přivolaný expert má jasno. „Pokud je toto umění, tak já jsem zedník!“ prohlásí rezolutně, když si prohlédne abstraktní plastiku „Ptáka“. Nejistým úředníkům se uleví.

Kus leštěného bronzu, jedno z nejvýznamnějších sochařských děl 20. století, zařadí do kategorie spotřebního zboží, které se musí na rozdíl od uměleckých předmětů řádně proclít!

Americký fotograf a malíř Edward Steichen (1879–1973) patří k horlivým propagátorům evropské umělecké avantgardy. Ve snaze získat pro ni i srdce svých krajanů v roce 1926 přiváží do New Yorku hned několik významných děl.

K těm nejznámějším patří téměř jeden a půl metru vysoká bronzová plastika Pták v prostoru, označená v dokumentech jako „Pták“, od rumunského sochaře Constantina Brancusiho (1876–1957).

Jenže zatímco Evropané jeho výtvor obdivují, američtí celníci usoudí, že se je Steichen snaží podvést!

Rada přítelkyně

„Tohle má být umění?“ nechápou úředníci. V kusu leštěného bronzu žádného ptáka nevidí. Přivolaný „znalec“ jejich domněnku potvrdí – Steichen nechce platit clo, od něhož jsou umělecká díla osvobozena. Ale co to tedy vlastně přivezl?

S tím si celníci hlavu nelámou. Plastiku zařadí do kolonky „kuchyňské náčiní a nemocniční potřeby“, pro které je stanoveno clo ve výši 40 procent prodejní ceny. Steichen, ač nerad, požadovanou částku zaplatí a podá na postup celních úřadů stížnost.

Nicméně po čase nad incidentem mávne rukou, protože Pták v prostoru i další jím přivezená díla sklízí na uspořádaných výstavách úspěch.

Na celou událost by se nejspíš zapomnělo, kdyby o ní na jednom večírku nevyprávěl své blízké přítelkyni Gertrudě Vanderbilt Whitneyové (1875–1942).

„V budoucnu by se to mohlo opakovat!“ usoudí vlivná americká sběratelka a sochařka a ožehavý případ dá k soudu.

Je to šrot

Americký tisk se v probíhající kauze postaví vesměs na stranu celních úřadů. „Brancusi prostě není umění!“ „Objekt z vyleštěného bronzu se podobá víc vrtuli letadla než sochařskému dílu!“ „Je to pouze nepotřebný šrot!“ křičí do světa novinové titulky.

V podobném duchu argumentuje během procesu i obhajoba. Podle ní by Brancusiho „Ptáka“ zvládl vytvořit jakýkoliv americký řemeslník, který se zabývá úpravou kovu. „Vládní právník byl při obhajobě evidentně v koncích.

Zmaten celým přelíčením, snažil se zastánce »Ptáka« zastrašit,“ přibližuje vypjatou atmosféru v soudní síni americko-britský sochař a výtvarník Jacob Epstein (1880–1959).

Brancusiho přítel, uznávaný umělec a průkopník moderního sochařství také stane na lavici svědků, kde zajistí pro obžalobu důležité „plusové body“.

Platit nemusí

„Už sochaři ve starověkém Egyptě se nedrželi reality a svá díla abstrahovali,“ řekne Epstein před porotou. Jako důkaz přinese sochu sokola, zobrazující boha Hora, která se ptáku podobá jen základním tvarem. Jeho svědectví bude mít na verdikt velký vliv.

V listopadu 1928 soud vynese rozhodnutí, že se clo za díla umělecké avantgardy platit nemusí! A jak dodává současný kunsthistorik Peter Kováč, „záhy byly Spojené státy abstraktním uměním doslova posedlé.

Milionář Solomon R. Guggenheim o pár let později otevřel v New Yorku první světové muzeum abstrakce“.

*** Hostům vaří speciality ***

* Sošky a figurky si vyřezává ze dřeva už jako chlapec, krátí si tak čas při pasení ovcí…Ve svých devíti letech Brancusi utíká z domova, nějakou dobu se živí jako nádeník a poté vystuduje uměleckou školu v rumunské Craiově.

* Na počátku 20. století přijíždí do Paříže a rychle se stává hvězdou zdejších uměleckých kruhů…Svoje přátele ohromuje i kuchařským uměním – často je zve k sobě domů a vaří jim rumunské speciality, a kromě jídla má Brancusi rád i víno a ženy.