K nebi stoupá ohromující a děsivý atomový hřib. První pokusný jaderný výbuch v historii je úspěšný, ale jedna z autorek bomby radost nemá. „Co bude se světem?“ honí se jí hlavou.

Narodila se v Ústí nad Labem, otec Erwin (1908–1982), význačný chemik, pocházel z Německa, matka Rascha z Ruska. Jednou se ale hlavním jazykem Lilli Schwenkové (1921–2017) stane angličtina a její jméno se zařadí mezi nejvýznamnější vědce světa.

K tomu však musí dívka urazit ještě dlouhou cestu. Stěhování začíná Schwenkovým už v době, kdy je Lilli osm let.

„Odešli jsme v důsledku vládní politiky s cílem zbavit se cizinců, aby Češi mohli získat lepší práci,“ popisuje později rozhodnutí rodiny začít nový život v Německu.

V Berlíně ovšem židovské rodině po nástupu fašismu hrozí až příliš nebezpečí, a tak si vybírají za svůj domov Ameriku. V roce 1933 se usazují v New Jersey. To už 12letá Lilli ví, co chce v životě dělat.

„Otec mě občas bral v neděli do své laboratoře a já jsem prostě milovala všechno to sklo a schovávala jsem si ho do domečku pro panenky,“ vzpomíná později.

Na stroji nepíšu!

Studium chemie na Harvardově univerzitě přináší Lilli nejen nové vědomosti a respekt spolužáků, ale i životní lásku.

O rok starší Donald Hornig (1920–2013) v roce 1943 obhajuje disertační práci na téma Zkoumání rázové vlny způsobené explozí ve vzduchu a 17. července téhož roku si bere Lilli za ženu.

Když pak získá místo v tajné laboratoři v Los Alamos, aby se podílel na vývoji atomové bomby, je mu Lilli stále po boku. Pro manželky vědců tu bývají vyhrazena kancelářská místa.

„Je snazší přijmout na vedlejší práce projektu Manhattan manželky vědců, které již prošly bezpečnostní prověrkou, než hledat někoho nového,“ vysvětluje vedoucí laboratoře fyzik Robert Oppenheimer (1904–1967). U Lilli Hornigové nicméně narazí.

„Jak rychle umíte psát na stroji?“ je jediné, co personální oddělení zajímá po jejím příchodu do Los Alamos. „Na stroji psát neumím a písařku dělat nebudu,“ vzepře se Lilli a brzy všechny přesvědčí o svých odborných kvalitách.

Jako jedna z pouhých dvou žen se věnuje výzkumu plutonia a vývoji tvaru výbušných náloží, obklopujících jádro bomby.

Strach ze šílenců

Vědci v Los Alamos dobře vědí, jaký netvor jim vzniká na rýsovacích prknech. Lilli se řadí k těm, kteří už po prvním testu varují před použitím jaderné bomby proti lidem.

Explozi sleduje z bezpečné vzdálenosti 150 kilometrů, ale i tak je jí ničivost této zbraně jasná. „Bombu bychom měli použít pouze jako demonstraci síly na některém neobydleném ostrově,“ požaduje po prezidentovi petice vědců, kterou Lilli podepisuje.

„Ale velcí kluci mají rádi velké hračky. Myslím, že armáda tuto žádost ani nezvážila,“ vzpomíná po letech. Když 6. srpna 1945 dopadne první atomová bomba na Hirošimu, je Lilli zdrcena. „Všechny nás to pak celá léta pronásledovalo,“ přiznává.

Po skončení války se angažuje v mírovém a feministickém hnutí a až do konce života bude upozorňovat na nebezpečí, jež s sebou jaderné zbraně přinášejí. „Bojím se, že se najde nějaký válkychtivý šílenec, který ji použije,“ prohlašuje. „Ale určitě to nebude žena!“ dodává.