Bitevním polem se rozléhá hlasité dunění. „Vpřed!“ zavelí egyptský král a vyšle do útoku svou početnou armádu slonů. Dusot tlustokožců se však ozývá i z druhé strany. Tam se mezitím sešikovali o něco menší chobotnatci z Asie. 

Krvavé spory mezi starověkým Egyptem a seleukovskou říší se vlečou roky. Nejinak je tomu i za vlády ambiciózního panovníka Antiocha III. (asi 241–187 př. n. l.). Ten zahájí v roce 219 př. n. l. proti svému rivalovi Ptolemaiovi IV. (asi 244–204 př. n.

l.) rozsáhlé vojenské tažení a zpočátku se mu velice daří. Po dvou letech jeho početná vojska postoupí až ke břehům Rudého moře a hrozí, že vpadnou na samotné území ptolemaiovské říše.

„Musíme ho zastavit,“ nabádají rádci mladého egyptského faraona, který si s vládnutím příliš starostí nedělá. Mnohem raději se věnuje literatuře, umění a dvorským slavnostem. Přesto nakonec souhlasí a začne shromažďovat síly. Podobně jako jeho rival hodlá nasadit i válečné slony…

Afričtí vs. indičtí

Od nohou obrovitých zvířat odletuje prach. Početná vojska se střetnou v červnu roku 217 př. n. l. u Rafie, v současném jižním Izraeli. Antiochos přitáhne na místo se 62 000 pěšáků a 6000 jezdců.

A v jeho vojsku je též stovka válečných slonů, přivezených až z daleké Indie. Ptolemaios má k dispozici ještě o 7000 bojovníků víc a k tomu si přivede přes 70 slonů. Jeho zvířata však pocházejí z oblasti dnešní Eritreje v severovýchodní Africe. „Jsou statní.

Vyhrají nám bitvu,“ mne si ruce mladý vládce Egypta. Nepočítá však s jejich náturou.

Zvířata na útěku

Jen co se jeho sloni dají na pochod, vypukne v jejich řadách zmatek. „Afričtí sloni totiž nebyli schopni snést pach a troubení svých asijských příbuzných a z bitevní vřavy hned na začátku prchli,“ informuje starořecký historik Polybios (asi 200–118 př.

n. l.). Ti, co zůstanou, se pak odmítají hnout byť jen o jediný krok. „Na ně! Dorazte je!“ využije zmatku Antiochos a vyšle část svých oddílů za prchajícími vojsky nepřítele. To je ale velká chyba. Egyptský král se totiž nehodlá vzdát.

Okamžitě přeskupí zbytek své armády, zaútočí na seleukovskou pěchotu a zatlačí ji zpět. Po pár hodinách nakonec zvrátí výsledek bitvy ve svůj prospěch.

Muži se vzepřou

Antiochovo tažení tak skončí nezdarem, neznamená to však, že by přišel o všechny síly. Krátce po bitvě u Rafie dokonce přemýšlí o tom, že přeskupí oddíly a bude ve střetu pokračovat.

Jeho muži však odmítnou a stáhnou se do Gazy, kam se nakonec přesune i sám král. Antiochovy dobyvačné plány to však nijak neohrozí a spornou část Blízkého východu nakonec dobude při své páté syrské válce po bitvě u Pania v roce 200 př. n. l.

Do dějin se zapíše také svým východním tažením do Indie a umírá s přízviskem Veliký.