Už je to tady. Vyvolávají jména vězňů do transportu do lágru. Když zazní jméno Geneviève de Gaulleová, začnou ostatní internovaní tleskat. Aspoň malé pohlazení na duši pro mladou ženu před cestou do Ravensbrücku.

Ví, že ten aplaus nepatří jen jí, ale hlavně jejímu milovanému strýci. Jistě by na ni byl hrdý, nejen za činnost v odboji, ale také, že se ke svému jménu i přes falešné papíry, které měla při zatčení, hrdě přihlásila.

Navzdory všem potížím, které tím mohla způsobit rodině. Jméno de Gaulle se v okupované Francii stalo pojmem. Geneviève (1920–2002) se o to svým dílem zasloužila.

Pod křídlem strýčka

Ještě že je tu strýček s tetičkou. Skoro pětileté Geneviève se bortí svět, když jí umírá matka na sepsi spojenou s komplikací v těhotenství.

Zdrcený vdovec Xaviere de Gaulle (1887–1955) se třemi dětmi, s nimiž žije v Sársku, se po pár letech znovu ožení, což jeho dcera považuje za zradu.

Útočiště hledá u tátova mladšího bratra Charlese de Gaulla (1890–1970), který svou neteř bere tak trochu jako vlastní dceru. I otec se ale při její výchově snaží, jde mu o to, aby si Geneviève už od mládí dokázala udělat vlastní názor na svět.

„Tohle si přečti,“ podává 13leté dívce Mein Kampf. Nebude trvat tak dlouho a na vlastní kůži zažije, kam až může nacistická ideologie vést.

Zrada v knihovně

„Byla jsem jako opařená,“ vzpomínala Geneviève později. Francie kapitulovala. Právě to slyšela v rádiu. Okamžitě věděla, že ona se s tím nesmíří, že bude proti okupantům bojovat.

Když záhy poté se svou babičkou utíkaly před Němci, sdělil jim potají jeden kněz, že slyšel z londýnského rádia nějakého mladého francouzského generála vyzývat k boji proti okupantům. „To je můj syn, velebný pane,“ špitla mu stará dáma.

Jakmile se Geneviève vrátí do bretaňského města Rennes, kde studuje historii, vstupuje do odboje. Napřed podniká emotivní akce, strhává vlajku s hákovým křížem, pak rozmnožuje a roznáší letáky.

Píše do ilegálních novin články, v nichž se snaží představit svého strýce a to, co dělá, že to není žádný generál od mikrofonu, jak ho posměšně tituluje vláda ve Vichy. To už je ale v Paříži, kam odešla v roce 1941 studovat na Sorbonnu.

Zde ji také spolu s jejími kolegy z odboje 20. července 1943 zatýkají na jednom z jejich kontaktních míst, v knihovně.

Cenné zboží

Nedělá si žádné iluze, čeká ji lágr. Dopraví ji tam v únoru 1944. Od října ji pak drží ve speciálním bunkru v Ravensbrücku na příkaz Heinricha Himmlera (1900–1945), může být cenným zbožím k vyjednávání.

Z tábora se dostane při osvobození Rudou armádou. Dopraví ji do Švýcarska, kde je její otec generálním konzulem. Zděsí se, když uvidí 44kilovou skoro slepou trosku.

Jen co se dá Geneviève dohromady, provdá se za vydavatele a odbojáře Bernarda Anthonioze (1921–1994). Mini de Gaulle, jak jí někdy přezdívají, se nespokojí s teplým místečkem na ministerstvu.

Když jí více než po deseti letech po válce ukáže jeden angažovaný kněz rodiny bezdomovců a ona v jejich očích vidí stejné zoufalství jako kdysi v lágru, zapojí se do humanitární pomoci lidem postiženým chudobou.

O hrůzách koncentráku vyprávěla snad jen svému strýci. Zpozorovala při tom na jeho tváři slzy.

*** Rakev bez těla ***

* V únoru 2015 se francouzská veřejnost dozvěděla, že rakev s ostatky Geneviève de Gaulleové by měla být přenesena do pařížského Pantheonu.

* Děti si však přály, aby matka zůstala pochovaná vedle otce jako dosud na hřbitově v Bossey na hranicích se Švýcarskem.

* Nakonec na čestné místo do Paříže putovala prázdná rakev s trochou půdy ze hřbitova, kde je odbojářka pohřbena.