Ozve se výstřel a zraněný levhart padne k zemi. „Díky bohu,“ uleví si Paclt a opatrně se ke zvířeti přiblíží. Levhart se však vzchopí, skočí po něm a popadne ho za levou ruku. Vyděšený muž odhodí ručnici, uchopí zvíře za krk a divoce s ním zápasí. Teprve po pár minutách se mu podaří povalit ho na záda.

Není to poprvé, co život světoběžníka z Turnova visí na vlásku. Přežil už uštknutí štíra, omrzliny i zával v dole. Nic z toho ho ale neodradí od dalších nebezpečných cest.

„Pacltovy výpravy byly spíš dobrodružné než objevitelské, ale žádný z našich krajanů nepoznal do jeho dob tak velkou část světa jako on,“ podotýká spisovatel Otto Janka (1930–2009).

Paclt se protlouká v Severní Americe, navštíví Brazílii, třikrát Austrálii, Nový Zéland, Indii i jižní Afriku. V cizích zemích prožije skoro 40 let života.

Na lodi do světa

Na studia v rodném Turnově nevzpomíná Čeněk Paclt (1813–1887) zrovna v dobrém. „Vzdělání, kterého se mi tam dostalo, bylo velmi chatrné,“ zmíní se později. Na druhou stranu syn brusiče drahokamů nepatří zrovna k premiantům.

Už jako mladík se potlouká po okolí a sotva se vyučí mydlářem, vydá se do Vídně. Táhne ho to ale dál, do „nového světa“. V roce 1846 proto nasedne na loď a vydá se do New Yorku. Tam ho však místní gangy okradou, a navíc nemůže zavadit o práci. Rozhodne se tedy odplout do New Orleans.

Řízky z klokanů

Dřevěnou loď sžírají plameny. „Zachraň se, kdo můžeš!“ křičí vyděšení cestující. Naštěstí vyváznou, zachrání je totiž americká válečná loď. Paclt se při tom seznámí se dvěma německými emigranty, kteří ho přesvědčí, aby vstoupil do americké armády.

„Upsal se na pět let a stal se z něj dělostřelec,“ píše současný spisovatel Jaroslav Kříž. Jelikož Spojené státy jsou tehdy ve válce s Mexikem, narukuje Paclt rovnou na frontu. Později se zúčastní i trestné výpravy proti indiánskému kmeni Seminolů.

Když konečně svlékne uniformu, vydá se pěšky po Spojených tátech a odtud se vypraví do Brazílie hledat drahokamy. Žádné nenajde, a proto odpluje do Austrálie. Tam loví klokany, z nichž prý umí připravit vynikající řízky.

Toulavé boty

Na tamních polích hledá i zlato, ale marně. „Je ho tu tak málo, že nestojí ani za rýžování,“ stěžuje si Paclt. Spřátelí se s domorodci a nějaký čas s nimi putuje. Loví v Indii a dopluje až do Kalkaty, ale ani tam na něj žádné zlato nečeká.

Až po návratu do Austrálie má konečně štěstí v Novém Jižním Walesu. „Je to zdokumentováno. Skutečně našel zlato. Pozoruhodné je, že si nechal jen málo z něj, většinu poslal do českých muzeí, rodině a přátelům nebo na podporu sirotků.

Celý život hledal zlato, ale vždy se spokojil s málem a vše rozdal,“ zmiňuje se Kříž. Na pár měsíců se pak Paclt vrátí domů, ale brzy si v jednom z dopisů postěžuje:

„Touha po světě, která mi nedopřávala nikde klidu, zase ve mně procitla a mocí neodolatelnou pudila mě z domova.“ 

Bumerang pro štěstí

Rok nato už je zase v Austrálii. Putuje sem a tam, jen v kalhotách, košili a s batohem na zádech. „Šel třeba celý měsíc, musel ujít tisíc kilometrů, během nichž nenarazil na člověka. Docházelo mu jídlo i pití, přesto vždycky vyvázl,“ píše Kříž.

Krušné chvilky dobrodruh zažije hlavně cestou k řece Belyando. Přepadnou ho totiž domorodci. Kdo ví, jak by odvážný Čech dopadl, kdyby ho na poslední chvíli nezachránili místní farmáři.

Paclt jim poděkuje, rozdá jim téměř všechno, co má, a vydá se hledat „trofeje“. Nezajímají ho ale cizokrajné zbraně, nechá si jen bumerang, který mu rozbil hlavu a jenž po něm někdo hodil, aby ho zabil. „Třeba mi přinese štěstí,“ směje se.

Práce se neštítí

Na začátku roku 1870 už míří k novým břehům – do jižní Afriky. V zemi Křováků a Hotentotů hledá pro změnu diamanty, ale žádné nenajde. Zato tam narazí na levharta, který ho těžce zraní. „Zle mi pošramotil levou ruku,“ zapíše si do deníku.

Stůně pár dní a pak je opět na nohou. Taková půtka ho nemůže zastavit, zažil už i horší věci. Dál neúnavně putuje po světě. Nikde se nezdrží déle než pár let, pohodlný život zkrátka není pro něj. Neštítí se ani práce. Všude, kde se usadí, něco dělá. Pomáhá stavět silnice, domy, farmaří nebo rybaří.

Honba za diamanty

Právě v jižní Africe se Paclt setká s jedním z našich největších cestovatelů, s Emilem Holubem (1847–1902). Ze začátku mají oba pocit, že je svedla šťastná náhoda, ale čím déle žijí vedle sebe, tím rychleji se ten pocit vytratí.

„Byli příliš rozdílní – vzděláním, životní zkušeností i věkem,“ podotýká Janka. Z Afriky se Čeněk Paclt domů už nikdy nevrátí, jen dopisy přicházejí. V jednom z nich napíše: „Myslívám si vždy, co bych učinil, kdybych nalezl hodně velký diamant.

Pak zajisté bych se navrátil domů…“ Diamant, který do Afriky přijel hledat, však nikdy nenajde. Umírá v roce 1887 ve svém skromném stanu na břehu řeky Vaal. Je mu 73 let.