Konečně! Ta chvíle, na kterou celý život čekal, je tady. Německý král Ota Veliký je korunován papežem jako římský císař. Po všech těch vyčerpávajících bojích s Dány, Slovany, Maďary i Italy jde o zasloužené zadostiučinění.

Neznamená to ale, že od nynějška už bude vše jenom sluncem zalité. Neuplynou totiž ani dva roky a s papežem, který mu právě na hlavu pokládá císařskou korunu, si půjdou po krku.

„Svatá říše římská nebyla ani svatá, ani římská,“ napíše francouzský filozof Voltaire (1694–1778). Jen žoviální výrok slavného potížisty? Možná, něco pravdy na tom ale skutečně je.

Ačkoliv se její formální zakladatel Karel Veliký (747/748–814) a později i ten reálný Ota I. Veliký (912–973) považovali díky udělenému titulu „římského císaře“ za legitimní pokračovatele starověké říše, ani jeden z nich nebyl Římanem v žádném smyslu slova a hmatatelné pojítko mezi oběma státními útvary by se hledalo velmi těžko.

Lišily se formou vlády, větší částí území i etnikem. Cynik by řekl, že předky tohoto samozvaného „římského národa“ byli vlastně ti, kdo původní Západořímskou říši zlikvidovali. Šlo tak spíše o robustnější formu německého státu.