Český kníže Václav opatrně otevírá dveře do ložnice. Když vejde dovnitř, na posteli již leží nahá žena. Pln obav a špatného svědomí, že činí něco proti bohu, dojde až k posteli.

Pak si zády k loži nesměle sundá oděv z hrubé látky a vklouzne na lůžko. Už aby to bylo za ním. Dědic trůnu se holt sám nezplodí.

Vládce musí mít následníka, aby po něm převzal žezlo – to platí, co je středověký svět světem. Věděl to i český kníže Václav (asi 907–935), pozdější světec.

Zbožný to muž, oddaný jen samým ctnostem a rozjímání by nejraději strávil život listováním v Bibli…„Staré životopisy vypravují, že Václav týral tělo hrubým oděvem žíněným jako mnich, že potíral žádostivost tělesnou omezováním spánku i potravy, že toužil po životě v panictví,“ píše historik Josef Pekař (1870–1937).

Přemyslovský kníže je sice na svou dobu neobyčejně vzdělaný a zručný, ovšem současně hluboce věřící a asketický. Je přesvědčen, že některé člověku přirozené tužby jsou hříchem, a proto je třeba je ze všech sil řádně umrtvovat.

Otcem soupeřícího rodu?

Jednoho dne Václav však konečně pochopí, že nemá smysl čekat na to, až dojde k dalšímu neposkvrněnému početí, a svolí k tomu, že zplodí dítě klasickou cestou. Kdy, s kým a s jakým výsledkem, není možné určit s jistotou.

Zdrojů je málo a je potřeba počítat s tím, že za ta léta se do příběhu o Václavově životě přimíchal balast legendistů a senzacechtivců… Podle některých badatelů se kníže kolem roku 930 oženil s bezejmennou příbuznou východofranckého krále Jindřicha I. Ptáčníka (876–936) a narodil se jim syn jménem Slavník.

Český amatérský badatel Jan Cinert pak tohoto potomka dokonce spojuje se stejnojmenným zakladatelem rodu Slavníkovců…„Pravděpodobně tak byli hlavní větví Přemyslovců, přičemž ta vedlejší nakonec zvítězila,“ píše s odkazem na vyvraždění slavníkovského rodu na hradišti v Libici roku 995.

Donucen bratrem

Jiní tvrdí, že z tohoto svazku žádný potomek, nebo alespoň syn, nevzešel. Kníže Václav se proto poohlédne jinde.

„Byv přinucen jednou od svého bratra a svých vladyků, pro zrození synů obcoval s ženou a zplodil s ní syna jménem Zbraslav,“ lze se dočíst ve Druhé staroslověnské legendě, pocházející přibližně z přelomu 10. a 11. století.

Jde o nejčastěji citovaný pramen, na který se zdroje, pojednávající o Václavově potomstvu, odkazují. Skutečně mělo české knížectví přímého legitimního nástupce? Jak to totiž bylo dál, ví každé malé dítě školou povinné…

Pobijí i děti

Právě když kníže spěchá na ranní mši, zastihne ho u kostela v dnešní Staré Boleslavi družina v čele s jeho mladším bratrem Boleslavem I. (asi 915–967/972). Dojde k potyčce, při níž je Václav usmrcen. Podle všeho šlo o plánovanou vraždu.

V První staroslověnské legendě se pak lze dočíst, že jakmile spiklenci knížete zamordovali, „rozprchli se po krajích, ale i jeho malé děti pozabíjeli“.

Když není potomků, kteří by se ucházeli o místo na knížecím stolci, příhodně se uvolňuje prostor pro ambiciózního Boleslava.

Ačkoliv ten vládne dalších více než 30 let, svatý Václav zůstane patronem českých zemí napořád, neboť jeho světecký život a mučednická smrt vtisknou celé vládnoucí dynastii posvátný punc.

*** Provdá nevěrnou milenku ***

* „Proč jsi zalhala před Bohem? Neopovažte se to komukoli prozradit, dokud si to nepromyslím,“ vyčítá Václav matce svého domnělého syna Zbraslava, když ji s jedním ze svých panošů přistihne in flagranti.

* Kníže měl za to, že se s ní po narození syna domluvil na oboustranné sexuální abstinenci, neboť jde podle něj o hřích…Mladá žena ale netouží po asketickém životě stráveném nad stránkami Bible, a proto netrvá dlouho, než se zaplete s jedním z Václavových sluhů.

* Aby vše zůstalo v morální čistotě, kníže svou souložnici podle Druhé staroslověnské legendy o sv. Václavu za jejího milence provdá.