„Pište!“ přikáže kníže Oldřich písaři, který sedí v jeho blízkosti. Pak pečlivě volí každičké slovo. List, který se rodí pod písařovým brkem, přece bude mít význam pro budoucnost celé země. Jejímu dědici je třeba nalézt vhodnou nevěstu…
Skupina jezdců na zpěněných koních se snad někdy v roce 1021 zastavuje před branami kláštera v bavorském Schweinfurtu (Svinibrodu). Muži žádají o nocleh a záhy se k němu na církevních pozemcích ukládají ve svých stanech. Jen jeden z nich je jako na trní.
Na spánek nemá ani pomyšlení. Bloumá kolem. Zadumaně hledí směrem, kde se nachází klášterní klauzura – místo, které je mu jako hostu přísně zapovězeno.
Náhle se otevírají jedny z těžkých dveří, z nichž vychází několik klášterních schovanek, aby zvonily k nešporám, večerní pobožnosti. Netrpělivý muž již na nic nečeká.
Popadne jednu z dívek, oděnou do šarlatové kápě, vysadí ji do sedla svého koně, vyhoupne se k ní a tryskem zamíří k hlavní bráně. To, co se děje za ním, v tu chvíli nejspíš nevnímá. Snad myslí na to, co jej čeká.
Cestu mu totiž ještě přehrazuje řetěz „tlustší, než je mlýnský provaz,“ jak líčí první český kronikář Kosmas (asi 1045–1125). Jezdec tasí ostrý meč a překážku „přeťal jako stéblo“. Z jeho družiníků jej následuje jen hrstka. „Co se stalo?
Vždyť jsme na cestě k císaři,“ nechápou ti zbylí, kteří zůstali v klášteře. Za únos jedné ze zdejších schovanek je stihne krutá pomsta. Ti, kteří včas nezmizí ve tmě, přijdou o oči, uši, ruce a nohy.
Smělý jezdec zatím uhání se svou spanilou kořistí k šumavským hvozdům, aniž by ho kdokoli pronásledoval.
Klepne někdo Čechy přes prsty?
„V Praze se chystá svatba!“ letí záhy zvěst střední Evropou. Mnozí lidé se pozastavují nad tím, jakým způsobem si Břetislav (asi 1002/1005–1055), jediný syn českého knížete Oldřicha (†1034), opatřil nevěstu.
V temných dobách středověku je sice možné ledacos, ale únos, navíc z kláštera, se jen tak nepromíjí. Již kolem roku 1000 jistý vznešený Wirinhar unesl z kláštera sličnou Lutgardu a byl z toho poprask, který otřásl celou Říší.
Oba hlavní aktéři příběhu byli vzápětí postaveni před soud, protože v případě únosu vina v té době ulpívala i na oběti, potažmo na rodině únosce. Wirinhar se musel kát před říšskými knížaty, nakonec mu bylo odpuštěno a mohl se s Lutgardou oženit.
Všichni teď s napětím očekávají, co se bude dít v případě únosu „po česku“… Dostane se český kníže Oldřich kvůli synovu činu do potíží? Bude muset na kobereček k císaři? A jak se zachová mocná rodina Babenberků, z níž pochází unesená panna Jitka (před r. 1003–1058)?
Oboustranně výhodná dohoda
Kupodivu se nic zásadního nestane. Břetislav se s Jitkou ožení, odveze si ji s sebou na Moravu, kterou mu do správy svěřil jeho knížecí otec, a své společné dny tráví v naprosté spokojenosti v Olomouci.
Jeho vyvolená mu posléze dá snad sedm dětí, z toho pět synů, a když Břetislav I. usedá na knížecí stolec, stane se mu důležitou partnerkou i v politických rozhodnutích.
Třebaže kronikář Kosmas počátek jejich vztahu vylíčil s notnou dávkou romantiky, když popisoval Břetislavovo okouzlení dívčinou krásou, kvůli níž ji právě unesl, skutečnost byla zřejmě mnohem prozaičtější. Nasvědčuje tomu absence celoevropského skandálu.
Na průběhu únosu se podle všeho kníže Oldřich dopředu a dopodrobna dohodl s Jitčinými vlivnými příbuznými. Nad dívkou, která v té době byla již sirotkem, bděl její bratr Ota III. Bílý (†1057) a strýc, markrabě Adalbert Vítězný (asi 985–1055).
S nimi pravděpodobně vše český kníže vykorespondoval a o chystaném únosu zřejmě věděla i sama oběť. Únosci musela vyjít vstříc, jak jinak by dívku, kterou nikdy neviděl, Břetislav identifikoval mezi všemi klášterními schovankami. A proč to všechno?
Břetislavovy vyhlídky na vznešenou nevěstu komplikovala pověst levobočka, potomka ženy z lidu. Za normálních okolností by se o urozenou Jitku mohl ucházet jen obtížně. Takto po únosu už nebylo zbytí, musela přijít svatba.
Babenberkové proti ní neprotestovali, věděli, že příslušnice jejich rodu se jednou stane českou kněžnou.
