„Pryč s tím zemským škůdcem!“ vykřikne kdosi a přihlížející dav souhlasně zamručí. Pacholek právě přivádí zajatce. Kat už si na něj brousí meč. Za chvíli ukojí hlad srocených zvědavců po krvi. Jednou ranou oddělí hlavu husitského hejtmana od těla.

„Raději bojovat, než se starat o rodinné statky,“ míní mladý šlechtic Ondřej Keřský z Řimovic (†1446). V žilách mu koluje neklidná krev a u radikálních táboritů se cítí jako ryba ve vodě.

Neztratí se mezi nimi, v letech 1428–1434 to dotáhne až na vrchního hejtmana táborské obce.

Když se radikální husité v březnu 1434 rozhodnou během obléhání katolické Plzně vydat do Norimberka na jednání s římským císařem Zikmundem Lucemburským (1368‒1437), součástí delegace má být i Keřský, jenže 30. března 1434 dojde k obratu ve vývoji.

Stoupenec umírněných kališníků Přibík z Klenové (†1465) prorazí blokádu radikálů u Plzně. Ti už nevidí v jednání s Lucemburkem smysl a vrátí se zpátky. Mezi radikály a koalicí umírněných kališníků a katolíků se schyluje k rozhodujícímu střetu…

Před prohrou uteče

S hejtmany Zikmundem z Vranova (†1434) a Janem Čapkem ze Sán (†po r. 1445) vede Keřský 30. května 1434 radikály do bitvy u Lipan. Ondřej velí starotáborskému sboru.

Hejtman Diviš Bořek z Miletínka (1360/1370‒1438), který rozkazuje kališnicko-katolické straně, ale připraví nepřátelům past. Předstírá ústup. Táborské tím oklame.

Myslí si, že mají před sebou snadnou kořist, jenže Bořek v pravou chvíli otočí proti otevřené vozové hradbě. Bojuje se o život. Jan Čapek ze Sán i Ondřej Keřský pochopí vážnost situace a na koních prchají ke Kolínu.

Umírá 1300 táborských, druhá strana má jenom 200 obětí. Konec radikálního husitského hnutí znamená pro Keřského tvrdou ránu. Pro mírové živobytí není stvořený.

Bojí se trestu

Zikmundova nástupce Albrechta II. Habsburského (1397‒1439) nepřijme za svého krále a svoji nespokojenost s poměry v zemi vyjadřuje po svém. V roce 1435 obsadí na Čáslavsku hrady Paběnice a Červené Janovice. Obživu si zajistí loupením.

Když z dáli vidí, jak se do podhradí blíží kupecký vůz, počíhá si na něj, zakryt křovím u cesty. Vyskočí proti němu se zbraní v ruce. „Dám vám všechno, co mám. Jenom ušetřete můj život,“ prosí kupec. Keřskému ovšem brzy hoří půda pod nohama.

„Roku 1440 byl na sněmu v Čáslavi, kde se jednalo o smíření mezi stranami, ale ujel odtud, boje se trestu za své loupeže,“ píše o něm novinář Jakub Malý (1811–1885).

Bývalý přítel

Strach z potrestání Ondřeje ale nepřiměje zanechat loupežnického řemesla. Lidem už dochází trpělivost.

V roce 1446 proti němu vytáhne vojsko Čáslavského kraje, které podle Malého „oba hrady (Paběnice a Červené Janovice – pozn. red.) dobylo a Keřského samého na Janovicích jalo“. Obklíčený lupič nemá šanci.

V čele vojska, zjednávajícího nápravu, stojí někdejší husitský hejtman a kněz Bedřich ze Strážnice (†1459). „Vzdejte se!“ vykřikne na svého bývalého spojence. Keřský za svoje nepoctivé skutky 22. července 1446 přijde v Čáslavi o hlavu.

*** Oprátka místo zlata ***

* „Nejen kupce přepadával a zboží bral, ale také zajímal, je věznil a trýznil,“ zmiňují se letopisy o Janovi ze Smojna, přezdívaném Pancíř, který od roku 1347 sídlil na hradě Žampach na Orlickoústecku. Za jeho statečnost ho dokonce Karel IV. (1316‒1378) kdysi odměnil zlatým řetězem.

* Jan ale zpychl a začal loupit v okolí. Karel IV. si jeho chování nenechal líbit a v roce 1355 proti němu vytáhl s vojskem. Dobyl jeho hrad a loupežníka zajal. Údajně mu hodil kolem krku provaz se slovy: „Nerozdávám vždy jenom zlaté řetězy.“