Je klidná, chladná noc. Na americkém parníku SS Dorchester už spí všichni, kteří nemusejí být na hlídce. Krátce před první hodinou ranní se ale plavidlo stane cílem útoku německé ponorky. Dorchester asi s 900 lidmi na palubě jde okamžitě ke dnu. A záchranných vest není dost!
Původně byla postavena jako civilní zaoceánská loď, s vypuknutím druhé světové války je ale SS Dorchester upravena pro vojenské účely (přibyly kulomety a čluny).
Na svoji poslední plavbu se vydává 23. ledna 1943 v rámci tříčlenného konvoje s kódovým označením SG-19. Namířeno má z New Yorku do Grónska, o čemž většina lidí na palubě nemá ovšem z bezpečnostních důvodů ani tušení.
Třebaže byl Dorchester navržen přibližně pro 400 lidí, nyní se na jeho palubě nachází více než dvojnásobek osob, většina z nich jsou mladí američtí vojáci.
V hodnosti poručíků tu s nimi je i čtveřice duchovních – metodistický reverend George L. Fox, rabín Alexander D. Goode, reverend reformní americké církve Clark V. Poling a katolický kněz John P. Washington.
Nepohodlné bezpečí
„V okolí se pohybují německé ponorky,“ dozví se kapitán Dorchesteru Hans J. Danielsen od pobřežní stráže. Na lodi proto vyhlásí stav pohotovosti, což znamená, že posádka musí mít na sobě záchranné vesty i během spánku.
Řada vojáků, kteří spí v útrobách lodi ale tohoto rozkazu nedbá, neboť jí je už tak horko od sálajících motorů. Jiní nařízení ignorují, protože vesty jsou při spánku nepohodlné. Tato nedbalost se jim vymstí.
Asi hodinu po půlnoci dne 3. února 1943 na plavidlo zaútočí německá ponorka U-223. V tu chvíli se Dorchester nachází v ledových vodách nedaleko kanadského ostrova Newfoundland.
Přesný zásah
Zásah torpéda do pravoboku pod úrovní hladiny je fatální. Výbuch přeruší elektrický proud, takže na Dorchesteru rázem přestane fungovat radiové spojení i veškeré osvětlení.
Vojáci v útrobách potápějící se lodi nevidí na krok, přesto se snaží jeden přes druhého dostat na palubu. Je to zápas o vteřiny. Mezi těmi, kteří si zachovají klidnou hlavu, je čtveřice kaplanů.
„Otevřeli skříň a rozdávali záchranné vesty… Když už žádné nebyly, sundali si ty své a dali je čtyřem vystrašeným mladým mužům,“ popisuje počínání statečných duchovních současný americký autor James L. Apple. „Slyšel jsem muže plakat, prosit a modlit se.
Slyšel jsem i kaplany, jak je nabádají ke statečnosti. Jejich hlasy byly to jediné, co mě hnalo dál,“ vzpomíná na zoufalé chvíle jeden z přeživších William B. Bednar.
Vesta nepomůže
Jak jde loď neúprosně ke dnu, přeživší na hladině ještě vidí, jak kaplani, semknuti pažemi jeden ke druhému, čelí hrdě své neodvratitelné smrti… Od zásahu torpédem do potopení celého plavidla neuběhne ani 20 minut.
Doprovodné lodě stihnou zachránit asi jen 230 mužů, zbylí umírají buďto v důsledku exploze, nebo se utopí v útrobách lodi. Nejvíce jich ale nachází smrt v ledové vodě Atlantského oceánu, která má jen jeden stupeň Celsia.
Od podchlazení je ani vesty nezachrání… Americký Kongres v roce 1960 založí ve jménu oněch duchovních vysoké státní vyznamenání – Medaili čtyř kaplanů. Ta má podobnou váhu jako Medaile cti.
*** Kvůli poctě obešel kongres zákon ***
* Olíznout a nalepit. Podobizny čtyř statečných kaplanů se v roce 1948 dostanou i na poštovní známku.
* „Podle zákona (amerického – pozn. red.) nemohou být památeční poštovní známky vydány dříve než deset let po smrti osoby, ale Kongres toto pravidlo v případě čtyř kaplanů obešel,“ vysvětluje jedinečnost vydání americká historička Ronit Y. Stahlová…Známka vyšla v hodnotě tří centů.
