Když projíždí hlavní branou papežského paláce v Avignonu, je v něm malá dušička. Pražský biskup Jan IV. z Dražic nemá nejmenší představu, co všechno ho zde může čekat. Byl sem předvolán na kobereček – jako ochránce kacířů! V rukavičkách tu s ním tudíž jednat nebudou!
Král Václav II. (1271–1305) se hluboce zamyslí. Má před sebou nelehké rozhodnutí. V září 1301 musí vybrat muže, který se stane novým pražským biskupem.
Po smrti Řehoře Zajíce z Valdeka (asi 1235–1301) panovníkova volba nakonec padne na Jana IV. z Dražic (kolem r. 1250–1343).
Doba, kdy teče krev
Pochází z řad šlechty. Jeho otec vykonával významné dvorské funkce ve službách Přemysla Otakara II. (kolem r. 1233–1278), a hlavně již dva jeho předkové – Jan II. (†1236) a Jan III. (†1278) – post pražského biskupa zastávali.
Jan IV. z Dražic je v historii poprvé zmiňován v roce 1274 jako pražský kanovník. V roce 1287 byl vysvěcen na podjáhna. Nyní mu biskupské svěcení uděluje kancléř českého krále a zároveň basilejský biskup Petr z Aspeltu (†1320).
Janovi se nedostalo univerzitního vzdělání, je ale bystrý a rychle získává přehled o problematice svého nového úřadu i o situaci v království. Doba se totiž mimořádně dramatizuje.
Po vymření Přemyslovců po meči o český trůn soupeří Habsburkové s Jindřichem Korutanským (asi 1273/1280–1335), manželem Přemyslovny Anny (1290–1313). Jedno z jednání, které se koná v Janově biskupském domě, je dokonce zkropeno krví.
24. července 1307 je zde mladšími šlechtici zavražděn stoupenec habsburské strany Dobeš z Bechyně.
Princeznu chystá na cestu
Brzy se ukáže, že s vítězným Jindřichem Korutanským to České království nevyhrálo. Množí se hlasy, že by měl být na trůnu nahrazen.
Především v církevních kruzích se rodí nápad provdat další Přemyslovnu, Elišku (1292–1330), za syna nového římského krále Jindřicha VII. (1278/1279–1313), mladičkého Jana Lucemburského (1296–1346).
Když se princezna chystá na cestu do Říše za svým ženichem, obrací se na české pány s prosbou, aby ji vybavili luxusními šaty, aby udělala patřičný dojem. Na pražského biskupa má také žádost, aby „jí ráčil dát na cestu mimochodníka“.
Jan IV. z Dražic jí vyhoví, a kromě patřičně vystrojeného zvířete přidá podle kronikářů ještě dvě skvostné číše, zdobené zlatem.
Provokuje šlechtu
Podobně, jako byl nápomocen Elišce, bude Jan IV. z Dražic oddaně vypomáhat Janu Lucemburskému. Nebude to mít snadné. Nadšení z mladého krále brzy vyprchalo. Domácí šlechtě na něm hlavně vadí, že se příliš obklopuje cizími rádci.
„To je v rozporu s tím, co podepsal ve svém inauguračním diplomu,“ pohoršují se páni. Panovníkův pokus zkrotit je silou nevychází, v království hrozí občanská válka. Jan IV. z Dražic jako Lucemburkův stoupenec dráždí šlechtu i města.
Pravda, na vině není jen jeho spojenectví s králem, ale také jeho vlastní politika. Pražský biskup se na přelomu let 1311–1312 vydal na koncil ve francouzském Vienne a po návratu se ve své diecézi snažil zavádět některé novinky, které tam byly diskutovány.
Přes odpor šlechty například razil myšlenku, že jedinou svrchovanou autoritou nad faráři je biskup. Později, za zhoršující se situace mezi králem a pány, neváhá uvalit klatbu i na některé významné velmože, které považuje za zemské škůdce…
Proboštova pomsta
Bývalý litoměřický probošt Jindřich ze Šumburku soptí vzteky. Funkce se ujal v době, kdy byl Jan IV. z Dražic ve Vienne, a k výnosnému postu mu dopomohla šlechtická klika.
Pražský biskup po svém návratu ovšem jeho jmenování zrušil s tím, že je nestvrdil král, což je v rozporu s tehdejšími zvyklostmi. Zklamaný Jindřich se chápe brka a začíná sepisovat obžalobu na svého nadřízeného.
Upozorňuje v ní na jeho spory se šlechtou i některými kláštery, ale hlavně neváhá Jana IV. z Dražic obvinit z „ochrany kacířství“.
A to už je dostatečně pádný argument, aby se situací v Českém království začala zabývat papežská kurie, sídlící tehdy v jihofrancouzském Avignonu. Obžaloba pražského biskupa k ní dorazí roku 1316.
Pochybný přítel
Už někdy krátce po koncilu ve Vienne Jan IV. z Dražic pozval do Prahy učeného Richardina z Pavie, který měl podle biskupových představ opět povznést věhlas pražské kapitulní školy.
Vzdělanec je ovšem autorem spisku Declaracio salutarium mandatorum, který církev po podrobném zkoumání označila za pochybný. Richardin byl vypovězen z Prahy, ale biskup Jan nad ním nepřestal držet ochrannou ruku.
Kromě toho se ohrazuje proti přísným trestům, které vynáší inkvizice nad domnělými kacíři. Zejména jde o sektu valdenských, kteří se na našem území objevili pravděpodobně už na sklonku 13. století a dařilo se jim hlavně v jižních Čechách.
Již roku 1315 bylo na 14 valdenských podle Zbraslavské kroniky upáleno v Praze. Jan IV. z Dražic podle obžaloby ale hází inkvizitorům z řad dominikánů soustavně klacky pod nohy.
Spravedlnost po 11 letech
Zatímco je v dubnu 1318 v Domažlicích z iniciativy římského krále Ludvíka Bavora (1282/1287–1347) uzavřen smír mezi českou šlechtou a Janem Lucemburským, pražský biskup v rukou opatrně obrací list s papežskou pečetí Jana XXII. (1244–1334).
V jarních dnech onoho roku obdržel předvolání, aby se dostavil do Avignonu. Na cestu se vydává 4. května. Krátce po příjezdu je zbaven své biskupské funkce a bude čelit vyšetřování. Postupem času se ale spravedlnost stále více přiklání na jeho stranu.
Přispívají k tomu i úspěchy inkvizitorů, kteří tehdy působí v Českém království. Jan XXII. je velkým zastáncem inkvizice, jíž se nikdo nesmí stavět na odpor, takže zprávy z Prahy s uspokojením kvituje.
Janu IV. z Dražic je navrácen post pražského biskupa a v červenci 1329 se po 11 letech vrací domů.
Králova nevěrniceVe vězení hradu Gaillard umírá na konci dubna 1315 Markéta Burgundská (*1290), technicky vzato francouzská královna. S Markétinou internací souhlasil sám její choť, protože se měla dopustit cizoložství a on se s ní nestačil rozvést.
Vězněný šlechticPůl roku strávil na přelomu let 1315–1316 v žaláři na hradě Týřov nejpřednější z českých šlechticů, Jindřich z Lipé (asi 1275–1329). Král Jan Lucemburský ho tam nechal uvrhnout kvůli podezření, že proti němu organizoval spiknutí.
Pět dní na trůnuNa svět přichází v roce 1316 Jan Kapet jako pohrobek. Vzhledem k tomu, že jeho otcem byl král Ludvík X., automaticky novorozeněti připadne francouzská koruna. „Vládne“ však jen pět dní a potom umírá. Okamžitě se vyrojí zvěsti, že bylo dítě zavražděno.
Vznešený levoboček25. července 1318 umírá jeden z nejslavnějších levobočků v našich dějinách – Mikuláš I. Opavský (*asi 1255), nemanželský syn Přemysla Otakara II. a dvorní dámy Anežky. Kdysi ho papež legitimoval, ale bez nároku na českou korunu.
Korunovace s protestyNa počátku roku 1317 se nechává francouzským králem korunovat Filip V., bratr zesnulého Ludvíka X. Ne u všech poddaných se to setká s nadšením, bouří se lidé v Artois nebo Champagne. Raději by na trůnu viděli dceru mrtvého krále.
Bula proti alchymiiPapež Jan XXII. v roce 1317 vydává bulu s názvem Spondent quas non exhibent, kterou zakazuje praktikování alchymie. Není ani tak namířena proti alchymii samotné, nýbrž proti podvodníkům, kteří z chudáků tahají peníze a vědomě je klamou.
Nejstarší loďstvoNa příkaz krále Denise I. je roku 1317 v Portugalsku vybudováno válečné loďstvo. Zprvu se skládá z 20 vyzbrojených galér, a protože funguje dodnes, je považováno za nejstarší loďstvo svého druhu na světě. Poměrně nedávno oslavilo 700 let.
Konec hladuS rokem 1317 se v Evropě chýlí ke konci tzv. Velký hladomor, který starý kontinent sužoval po dva roky. Sklizeň se konečně vrací do normálu, přesto bude zemím trvat zhruba dalších pět let, než se z jeho následků zcela vzpamatují.
