Během nedělní bohoslužby se přímo před očima přítomných odehraje nevysvětlitelný zázrak. Je to počátek tragédie, která skončí obviněním, vězněním, mučením, a nakonec smrtí nevinného člověka.

Od syna venkovského zemědělce a hospodského z vesničky Arnolec na Jihlavsku, Josefa Toufara (1902–1950), se očekává, že bude následovat rodinnou tradici a pokračovat v hospodaření. Jenže on si už odmalička rád hraje na kněze.

Chtěl by nastoupit na přípravku na seminář, ale plány mu překazí vypuknutí první světové války. Pár dalších let ho otec tak zapřáhne do práce na poli i v hostinci, že na nějaké studium stejně nemá ani pomyšlení.

Nejzavilejší hlava

Josefovi je už 25 let, když se všechno změní. Po otcově smrti v roce 1927 se mu přece jen otevírá cesta ke kněžské kariéře. Absolvuje gymnázium, kde je mezi 12letými spolužáky nepřehlédnutelný, a teprve v roce 1935 skládá maturitu.

Krátce před čtyřicítkou pak konečně uzavírá svá studia teologie v semináři v Hradci Králové. Za druhé světové války se stává kaplanem v městečku Zahrádka u Třebíče, kde svým otevřeným přístupem nadchne farníky.

Po únorovém převratu roku 1948 si komunisté vynutí Toufarovo přeložení. „Jako nejzavilejší hlava místní reakce řádil v obci farář Josef Toufar. Pracoval jako poslušný sluha papežův,“ zapíše tehdy komunistický funkcionář do obecní kroniky.

Boží přítomnost

Kněze čeká nové místo, obec Číhošť na Havlíčkobrodsku. Opět se stává duchem obce, pomáhá, vyučuje, stará se o kostel i faru, navzdory tomu, že ho diagnostikovaná srdeční vada začíná v práci poněkud omezovat.

Srdce ale nebude příčinou tragédie, která na Josefa Toufara zanedlouho čeká. Během bohoslužby 11. prosince 1949 dojde k události, která vstoupí do historie jako Číhošťský zázrak.

Dřevěný oltářní křížek se sám od sebe dá do pohybu, což s úžasem sledují dvě desítky svědků. „Pán Bůh nám ukázal, že skutečně mezi námi ve svatostánku je,“ prohlásí Toufar při kázání o týden později.

Vynucené přiznání

Do Číhoště se sjíždějí zvědavci ze širokého okolí. Toufar už tuší, že komunistická moc takovou událost nenechá bez následků, o propagaci církve nestojí. „Buď budou zavřeni ti, kdo to viděli, anebo já.

Ale já jsem jeden a jich je devatenáct, takže se mnou to budou mít snazší,“ prorokuje. A nemýlí se.

Je zatčen v sobotu 28. ledna 1950. O případ se začínají zajímat nejvyšší komunističtí představitelé. „Rychle vyšetřit, proces a přísně potrestat,“ zní příkaz prezidenta Klementa Gottwalda (1896–1953).

Po třech týdnech nátlaku, bití a mučení se kněz přiznává k tomu, že pohyb křížku zinscenoval, ačkoliv nikdo nedokáže, natož pak kněz sám, přijít na žádný mechanický způsob, jak to provést.

Už pět dní po vynuceném přiznání je Josef Toufar převezen do nemocnice, ale ani operace už mu život nedokáže zachránit. Umírá 25. února 1950. „Byl neobyčejně surovým způsobem utlučen k smrti.

Řekl bych – jasná vražda!“ komentuje to později lékař František Mauer, přítomný operaci. Nešťastný Josef Toufar je pohřben pod falešným jménem.