Sedm cyklistů se v prvním orientačním závodě světa pouští nazdařbůh do terénu jen s mapou a vírou ve své schopnosti. Zvítězí ale opravdu ten, který dokáže najít nejkratší možnou cestu k cíli?

Orientační závody, během nichž dostane soutěžící mapu a musí překonat stanovenou trasu, se dnes konají v běhu, na kolech i na lyžích po celém světě. Za kolébku tohoto druhu sportu je považována Skandinávie.

Vojenské jednotky pořádaly podobné akce již dříve, ale za zrod civilního orientačního závodu byl dlouho považován 31. říjen 1897. Toho dne se v norském údolí Sørkedalen u Osla pořádá orientační běh za účasti osmi běžců.

Jejich úkolem je absolvovat trať dlouhou 10,5 kilometru a po cestě proběhnout třemi kontrolními stanovišti. K dispozici mají mapu v měřítku 1 :

30 000. Vítězem se stává domácí závodník Peder Fossum, který zdolá trať v čase 1:41:07. Orientační běh pak zažívá období rozmachu, a když švédský major Ernst Killander (1882–1958) v roce 1919 pořádá jižně od Stockholmu první velkou poválečnou akci, pozvání přijme už 220 sportovců.

Sám Killander také poprvé použije švédské slovo orientering pro přesný popis nového druhu sportu, sepíše pravidla, a stává se tak všeobecně uznávaným otcem orientačního běhu.

Jeď, kudy chceš

Nejnovější historické objevy ale skandinávské prvenství zpochybňují. Už 24. září 1893, tedy čtyři roky před soutěží v Sørkedalenu, se v tehdejším Rakousku-Uhersku konal orientační závod cyklistů.

V rámci župních slavností v regionu Waldviertel ho pořádá městečko Langenlois severozápadně od Vídně. „V Langenlois došlo ke dvěma sportovním novinkám:

terénnímu závodu, kde je cíl oznámen pouze na startu a jezdec si může svobodně zvolit trasu, a silničnímu závodu žen, i když obecně nejsme pro závody žen,“ píše tehdy místní list Neuigkeits Welt-Blatt s nákladem 40 000 výtisků.

Na pětikilometrovou trať se čtvrthodinku před polednem pustí sedmička cyklistů. Jaký bude cíl, to se dozvědí až těsně před startem. K dispozici má každý mapu, zobrazující všechny cesty v oblasti, a trasu si tedy může zvolit libovolně.

Stezky pro mezky

Chytrost při výběru trati se nakonec ukáže být rozhodující. Vítězství totiž v čase 15 minut a 50 vteřin získává Richard Meidinger z vídeňského klubu Cyclisten-Club, který druhého na pásce, Gustava Stingla, poráží o více než dvě minuty.

Na rozdíl od svých soupeřů, kteří si vybírají nejkratší trasy a musejí se potýkat s nekvalitním povrchem polních cest, Meidinger volí sice delší trať, která však vede po lepších silnicích, po nichž může cyklista jet plnou rychlostí.

„Ve snaze ušetřit čas se vydali po obtížně sjízdných polních cestách a stezkách, určených pro mezky,“ popisuje 1. října 1893 trable jeho soupeřů čerstvě založený list Radfahr-Sport.

Silniční závod žen, o jehož smyslu redaktor deníku Neuigkeits Welt-Blatt tak pochyboval, je vypsán na dva kilometry a vítězkou se v čase 4.11 stává Anna Schreiberová.

Článek vznikl ve spolupráci s Českým svazem orientačních sportů.