Když poslední srpnový den roku 1592 umírá nejvyšší purkrabí Vilém z Rožmberka, ztrácí České království nejen předního představitele zemské vlády, ale především zkušeného státníka a politika.

O jeho místo začnou okamžitě usilovat mladší a v mnoha ohledech bezohlednější a dravější šlechtici. Pomýšlí na něj i Jiří Popel z Lobkovic. 

Už odmalička má ostré lokty a je cílevědomý. Jako mnoho jiných šlechtických synků zahájí i on svůj společenský vzestup ve službách arcivévody Ferdinanda Tyrolského (1529–1595), tehdejšího místodržitele v Čechách.

Vypracuje se až na komorníka a posléze dosáhne hodnosti arcivévodova rady. Právě na Ferdinandovo přání se dostane až ke dvoru císaře Rudolfa II. (1552–1612) – arcivévoda si totiž přeje, aby zde zastupoval jeho zájmy.

Jiří Popel z Lobkovic (asi 1540–1607) je ale liška podšitá, svou roli pochopí pragmaticky a hraje na obě strany. Císař si ho velmi oblíbí, od roku 1585 mu poskytuje prakticky každodenní audienci a následně ho jmenuje nejvyšším hofmistrem.

Bojí se o moc

Lobkovic se záhy stane neformálním vůdcem českých katolíků, a postoupí tak mezi několik vyvolených aristokratů, kteří plně ovládají správu země. Ani to mu ale není dost.

Brousí si zuby na místo nejvyššího purkrabího, tedy po panovníkovi prvního muže v zemi, a když se v roce 1592 tento post uvolní, dělá, co se dá, aby ho získal – pletichaří, intrikuje, šíří pomluvy.

Císař však pro tento klíčový úřad nalezne jiného kandidáta, a to Adama II. z Hradce (1549–1596), což Jiřího rozlítí k nepříčetnosti. Tuší totiž, že by to mohlo znamenat jeho konec u dvora.

Svolá proto své příznivce do domu Jiřího z Martinic (1532–1598), dnešního Martinického paláce na Hradčanském náměstí, a začne připravovat protiútok.

Riskantní podnik

Představuje si, že se mu podaří pohnout stavovskou obec k opozičnímu projevu. Chce, aby se české stavy, z valné většiny nekatolické, postavily Rudolfovi II. jako nekompromisní rival.

Když se císařův zdravotní stav výrazně zhorší, má údajně prohlásit, že je třeba pomýšlet na řešení nástupnické otázky, a také říká:

„Já sám jsem tím dřevem, z jakého povstávají králové.“ V březnu 1593 je v Praze zahájen sněm a Jiří Popel z titulu nejvyššího hofmistra řídí jeho zasedání.

Tuto pravomoc důmyslně zneužije – v součinnosti se svým bratrem Ladislavem (1537–1609) sestaví protestní spis, namířený proti císaři, který na sněmu oficiálně přednese rytíř Šebestián Vřesovec, spojenec obou Lobkoviců. Co tím Popel sleduje?

Má za to, že bude dokument přijat většinou hlasů, a on jako předsedající sněm rozpustí, čímž by se v očích panovníka jevil jako věrný služebník, který v kritický okamžik zasáhl a ochránil habsburské zájmy před stavovskou zvůlí.

Hrdlo si zachrání

To se ale nepovede. Císař se naštve a nařídí, aby byl podivný průběh sněmu vyšetřen. Pak už jde všechno ráz na ráz. Šebestián Vřesovec je zatčen a ochotně vyšetřovatele o všem informuje.

Ladislav prchne do ciziny, Jiří Popel je předvolán před zemský soud a následně odsouzen ke ztrátě hrdla, cti a všech statků. Život si nakonec zachrání, ale vězení neujde. Zavřou ho v Kladsku, odkud ho asi po 12 letech převezou na hrad Loket. Tam někdejší přední velmož kolem roku 1607 umírá.