„Vůně svobody,“ pochvaluje si přímořský vánek v Terstu Rigas Feraios. Všechno už zařídil, aby mohlo propuknout povstání za nezávislost Řecka. Chystá se zrovna na francouzský konzulát požádat o ochranu, když do jeho hotelového pokoje vstoupí dva vojáci.
„Z nařízení rakouských úřadů budete zatčen,“ dozvídá se zaskočený řecký vlastenec a spisovatel Rigas Feraios (1757–1798). Dlouho a pečlivě připravoval povstání, na jehož konci mělo být osvobození balkánských států z osmanského područí.
Inspiroval se francouzskou revolucí, s nadějí vzhlížel k Napoleonu Bonapartovi (1769–1821), jenž vítězně táhl Itálií, navazoval užitečné kontakty, shromáždil lidi sympatizující s osvobozeneckými idejemi, a teď by měl být všemu konec?
Učenlivý sekretář
Drží ho v domácím vězení v jeho pokoji v hotelu Royal v Terstu deset dní. Neustále ho vyslýchají, ale nikoho neprozradil. Dokonce se mu podařilo propašovat dopis komplici ve Vídni.
Právě v hlavním městě podunajské monarchie se Rigas usadil v srpnu 1796. Přijel tam jako spisovatel, rakouská policie ho vedla v záznamech jako bývalého sekretáře guvernérů Valašska a Moldavska.
Jedním z nich byl i známý řecký vlastenec kníže Alexander Ypsilantis (1726–1807). Právě v Bukurešti, centru Valašska, se Rigas naučil několik jazyků, vzdělával se a navazoval důležité známosti.
Působil také jako tlumočník na francouzském konzulátu, kde zahořel pro revoluční Francii. „Pojedu do Vídně, tam můžu pro naši věc udělat víc,“ oznámil svým druhům jednoho dne.
V metropoli na Dunaji intelektuální a politický život jen kvetl, setkávali se tam zástupci nejrůznějších národů, revolucionáři i zednáři, mohl se volně pohybovat po celém území rakouské říše.
Ve Vídni bylo živo
„Je lepší žít jednu hodinu jako svobodný člověk než čtyřicet let jako otrok a vězeň,“ zpívají řečtí vlastenci na jednom ze svých vídeňských setkání. Tato slova napsal Rigas v písni Thourios, inspirované francouzskou Marseillaisou.
S krajany se tu scházel pravidelně, z velké části šlo o obchodníky, kteří financovali zdejší řecké školy i publikace. Rigas mohl vydávat noviny a své verše psané v moderní řečtině. Další peněžní pomoc plynula z francouzských tajných fondů.
Rigas poslal do Paříže svého vyslance, aby kontaktoval Direktorium, tehdejší francouzskou vládu, a požádal o pomoc při „nastolení republikánské vlády v Řecku“. On sám údajně korespondoval se svým idolem Napoleonem.
Poslal mu dokonce krabičku na šňupací tabák, vyrobenou z kořene stromu od Apollonova chrámu v Delfách. „Generál se zajímá o osud naší země a pomůže nám Řecko osvobodit,“ tvrdil pak svému bratrstvu ve Vídni.
Když podle Rigase dozrál čas k akci, požádal 1. prosince 1797 vídeňskou policejní prefekturu o cestovní pas pro cestu do Terstu a pak na osmanské území jako obchodník.
Zabalil své revoluční brožury do tří beden a poslal je příteli, obchodníku Antoinu Coroniosovi, do Terstu jako zboží.
Nevydařená sebevražda
Tohle se mu přestává líbit. Coroniosův řecký obchodní partner Dimitrios Oeconomou zachytil korespondenci týkající se této zásilky. Rigase znal a s jeho buřičstvím nesouhlasil.
„Na ty jeho škodlivé myšlenky doplatíme, poškodí to obchod,“ povzdechl si a vydal se informovat rakouského guvernéra Terstu. Policie poté zabavila u Coroniose podezřelé bedny. Když do města 19. prosince 1797 Rigas skutečně dorazil, už na něj čekali.
Marně se snažil vojáky podplatit, našli u něj usvědčující dokumenty. Spolu s obsahem beden toho na něj mají ve Vídni dost, navíc propuká zatýkání ostatních spiklenců a vůbec Řeků podezřelých z „liberálních myšlenek“.
„Budete převezen do Vídně k dalšímu vyšetřování,“ sdělí nakonec vězni v Terstu. Noc před odjezdem vytáhne kapesní nůž, který si schoval v čalounění jedné z pohovek v hotelovém pokoji, a pokusí se několikrát bodnout.
Zranění nejsou smrtelná, sebevraha ani nepřevezou do nemocnice, jsou ale natolik závažná, že brání jeho transportu do Vídně. „Rád bych se vyzpovídal, kdybych přece jen zemřel,“ žádá Rigas své věznitele.
Zákeřná likvidace
Knězi podstrčí zprávu pro konzulát Francie v Terstu. Žádá v ní jako bývalý francouzský konzulární tlumočník o ochranu. Jean-Baptiste Bernadotte (1763–1844), vyslanec Francie ve Vídni, kam mezitím Rigase převezli, ale má jiné starosti a intervenovat nehodlá.
V dubnu 1798 je vyšetřování uzavřeno, spiknutí potvrzeno, protože však nebylo namířené proti Rakousku a většinou šlo formálně o turecké poddané, jsou vydáni do Osmanské říše.
Rigase a jeho sedm druhů převezou do Bělehradu a drží je tam v pevnosti v Nebojšově věži. Zprávy o jejich zatčení se rozšíří po celé říši, přimlouvají se za ně jejich příznivci, shánějí prostředky k útěku. V Cařihradu se obávají nepokojů.
„V tajnosti je popravte a pak oznamte, že k jejich smrti došlo při pokusu o útěk,“ přichází rozkaz do Bělehradu. V noci z 24. na 25. června 1798 Rigase a jeho společníky Turci uškrtí a jejich těla naházejí do Dunaje. „Já jsem zasel;
brzy však přijde čas, kdy moje země sklidí sladké plody mého úsilí,“ prohlásil údajně Rigas před smrtí.
