„Podvádíte,“ píchne nespokojeně mistr pekařského cechu prstem do žitného bochníku. Ještě nepřikročil ke kontrole rozkrojením, a už na první pohled vidí, že chléb je menší, než určují cechovní artikule. Prodává se ale za běžnou cenu. Pekař má zaděláno na pořádný problém…
1. Pekaři.
V letech 1349–1419 jich v metropoli působí 157.
Založení
O pražském pekařském bratrstvu se dobové materiály poprvé zmiňují v roce 1410. Tehdy už ale jde o prosperující spolek, který určuje pravidla pro každého, kdo by se takto chtěl živit. Dále bojuje proti nekalé konkurenci. „Musíte péct jenom pro svoji potřebu.
Nesmíte svoje výrobky prodávat,“ nabádá například hospodyně, které pečou doma a svoje zboží občas nabízejí v sousedství.
Charakteristika
Pekařská specializace je rozšířeným jevem už v době vlády Karla IV. (1316‒1378) a jeho syna Václava IV. (1361‒1419). Každý má totiž dělat to, co dokonale umí.
Ve městě tak kromě samotných pekařů pracují i kobližníci, mazanečníci, preclíkáři, perníkáři, caletníci, vyrábějící sladké pečivo, nebo tzv. pekaři boží, připravující hostie pro kostely.
Zajímavosti
„Mouka je drahá. Přidej tam trochu pilin,“ šeptne pekař svému synovi, který se učí řemeslu pod jeho dozorem. Dovolí si to ale jen tehdy, když je jejich šikovný venkovský tovaryš pryč. Tuší, že by mistrovi cechu prozradil, jak šidí zákazníky.
Kromě pilin se do bochníků přidává i hlína. Podvodníky neodradí ani drastický trest pro nepoctivé pekaře – v koši či kleci budou ponořeni do Vltavy.
2. Řezníci
V Praze je v období let 1348–1419 více než 200 masných krámů.
Založení
V roce 1310 se o český trůn přetahují Jan Lucemburský (1296–1346) s Jindřichem Korutanským (asi 1265‒1335). Porcovači masa stojí za Lucemburkem a na nepřátele vytáhnou svoje širočiny (sekyry).
Prosekají cestu a Janovi údajně otevřou bránu do města. Odměna je nemine. Dostanou výsadu užívat červený prapor s bílým lvem se sekyrou. Samotný cech se zrodí roku 1359.
Charakteristika
Kromě porážky, výseku a prodeje nakoupeného dobytka podle spisovatele Miroslava Janotky (1927‒1990) řezníci „strojili též jídla vařená, jelita, klobásy a dršťky“.
I mezi nimi jsou různé specializace, například lojovníci (ze skopového a hovězího tuku vyráběli svíčky), sádelníci, dršťkaři a drobníci, zabývající se zvířecími vnitřnostmi.
Řezníci přitom patří k nejprestižnějším řemeslníkům, ve slavnostních průvodech jdou hned za městskou radou.
Zajímavosti
Na nákupy dobytka potřebují řezníci většinou velké množství peněz. Mnozí z nich je nemají, a proto žádají o půjčku často členy městské rady. Najdou se ovšem mnozí filutové, kteří pak na všem ještě vydělají.
Když nejlepší dobytek znovu prodají, dosáhnou dalšího zisku. Jiní se ale nakupovat vůbec neobtěžují a s penězi prostě utečou, aby je nemuseli vracet.
3. Sladovníci
Roku 1348 v Praze působí 287 sladovníků a 36 pivovarníků.
Založení
Sladovnický cech se utváří pomalu, protože měšťanům s právem várečným se do žádného spolku nechce. Vaření piva se bere spíš jako obchod, ne řemeslo, takže pivovarští mohou mít ještě další živnost, a tedy dvojí příjem a vyšší zisky.
Tohle pravidlo potvrzuje dokonce ještě v roce 1398 Václav IV. Cechovní pravidla sladovníků v Praze se proto utvářejí až v roce 1407.
Charakteristika
Do bratrstva sladovníků patří sládci, pivovarníci, mládek a čeleď i šrotéři (dopravci piva), dále nákladníci čili podnikatelé dodávající pivo, kteří mají právovárečný dům a sami si vyrábějí slad či pivo, nebo šenkýři.
Dobře sem zapadne i vdova po muži, zastávajícím tato řemesla, ovšem s jedinou podmínkou – nesmí se dopustit žádného prohřešku proti své poctivosti.
Zajímavosti
Jde o výnosné řemeslo, na Starém Městě si v letech 1324–1394 pořídí hned devět sládků dům a získá měšťanství.
O rozvoj sladovnictví pečuje i Karel IV., který roku 1348 nařizuje, že se do roka musí na Nové Město, právě založené, přestěhovat část staroměstských sladovníků.
Na Starém a Novém Městě potom od poloviny 14. století do roku 1419 funguje 86 sladoven a 55 pivovarů.
