Mladý Mendel je povahou spíš zamlklý, avšak nesmírně houževnatý. Šest dnů v týdnu vyučuje na reálce, kromě toho plní povinnosti kněze, a kdykoliv má volnou chvilku, věnuje se náročným pokusům s křížením rostlin. Vystačí si přitom s obyčejným hrachem a fazolemi!

Třebaže Gregor Johann Mendel (1822–1884) pochází z chudých poměrů, už od dětství se u něj projevuje velká touha po vzdělání. Bádání se naplno věnuje i v klášteře, kam vstoupí ve svých 21 letech. Zaměstnává ho přitom hlavně problém dědičnosti.

Naštěstí ho v tomto ohledu plně podporuje jeho představený, opat Cyril František Napp (1792–1867), muž mimořádně inteligentní a osvícený, který ho osobně pověří úkolem poznat, „co a jak se dědí“. Na dvoře augustiniánského kláštera v Brně mu dokonce zřídí malou pokusnou zahrádku o rozměrech 7 x 35 metrů, kde roku 1854 Mendel zaseje první pokusná semena hrachu.

Následným experimentům pak zasvětí celých deset let života, přičemž detailně prozkoumá více než 27 000 rostlin! Uznání se bohužel dočká až po smrti.

Nadchne ho botanika

Budoucí otec genetiky přišel na svět 20. července 1822 v Hynčicích u Nového Jičína do selské rodiny. Je pilný už odmalička, z měšťanské školy v Lipníku ho proto brzy doporučí do gymnázia v Opavě.

Jeho velmi zbožná matka si ale přeje, aby se stal knězem, a tak nakonec po absolvování střední školy a dvouletém pobytu na filozofické fakultě v Olomouci vstoupí v roce 1843 do augustiniánského kláštera na Starém Brně a přijme řádové jméno Gregor.

Zdejší opat Cyril Napp ale okamžitě rozpozná jeho nadání a pošle ho na vídeňskou univerzitu, aby si zde na náklady kláštera doplnil vzdělání. Mendela nadchnou hlavně přednášky z fyziologie a botaniky.

Z kněze učitelem

I když se Mendelovi dvakrát nezdaří pokus o složení učitelských zkoušek, nakonec přece jen učí – od svých 32 let vyučuje fyziku a přírodopis na brněnské reálce.

Tamní ředitel na něj v jednom kuse pěje chválu a uvádí, že „jeho přednes je jasný, logický a plně vhodný pro chápavost mládeže“. Sám Mendel je přitom spíš zamlklý.

V ústraní kláštera se stýká jen se svými příbuznými a malým okruhem přátel a neudržuje ani rozsáhlejší korespondenci. Ve svých dopisech domů nikdy nehovoří o sobě ani o tom, čím se zabývá. Nikdy také neprojevuje své vnitřní pocity.

V jednom z dopisů rodičům z roku 1853 jen lakonicky poznamená: „Jsem v jednom kuse zdráv a pilně studuji. Další se ukáže, jak doufám.“

Experimenty s hrachem

Povinností má přitom Mendel víc než dost. Kromě učení ho totiž zaměstnávají i pokusy s křížením rostlin. Celé dva roky chystá, prověřuje a vybírá vhodné odrůdy. „Byl opravdu precizní.

Vznášel hypotézy, které ověřoval velmi rozsáhlými pokusy, vše pečlivě zaznamenával a neopominul žádný detail,“ zmiňuje se současná spisovatelka Helena Baková. Výsledky jsou skvělé a potvrzují jeho předpoklady.

Přesto dělá Mendel další pokusy, a jak sám píše: „O příznivém výsledku se už skoro nedalo pochybovat, následující generace musela přinést konečné rozhodnutí.“

Zkoumá 27 000 rostlin

Jeho pokusy jsou velmi rozsáhlé a trvají i s přípravou materiálu zhruba deset let. Podle odhadů zhodnotí Mendel za tu dobu více než 27 000 rostlin, hrachem počínaje a fazolemi konče.

Přijde přitom na to, že rostliny a pochopitelně i lidé nedědí po svých předcích konkrétní rysy, ale příslušné dědičné faktory neboli geny, které pak odpovídající znaky a rozdíly vyvolávají.

„Vyšel jsem z předpokladu, že při křížení nepřechází substance na potomky jako celek, ale přecházejí jednotlivé znaky. To mi pokusy potvrdily,“ prohlásí roku 1865 sám Mendel na schůzi brněnského přírodovědného spolku.

Doplácí na práci

Jeho přednáška, stejně jako článek, který vychází o rok později, se však nesetkají s větším ohlasem. Sám Mendel na náročnou práci doplatí dočasným oslepnutím, které naštěstí, jak se ukáže, není trvalé.

Po půl roce začne opět vidět, ale zklamaný nezájmem veřejnosti o jeho objevy se už k experimentování s křížením rostlin nevrátí. V roce 1867 umírá opat Napp a Mendel je zvolen na jeho místo. Myšlenky pak soustředí hlavně tímto směrem.

Soudí se s vládou

V Rakousku-Uhersku se nakonec přece jen stane slavným, avšak nikoli jako vědec. Ostře se totiž vymezí proti rozhodnutí vlády, která požaduje, aby kláštery ze svých důchodů platily zvláštní daně.

„Neslýchané,“ prohlásí tehdy Mendel a placení rezolutně odmítne. Autorit se koneckonců nikdy nebál… Celá záležitost skončí nakonec až před soudem a táhne se několik dlouhých let.

Opat Mendel si kvůli ní vyslouží od tehdejších novinářů přezdívku „tvrdohlavý prelát“, ale nakonec zvítězí a soud mu dá za pravdu. Umírá 6. ledna 1884 kolem půlnoci ve svém opatském křesle jako všeobecně uznávaná a respektovaná osobnost.

Requiem na jeho pohřbu zahraje Leoš Janáček (1854–1928). Mendelovy převratné objevy z oboru biologie jsou nicméně znovuobjeveny až několik let po jeho smrti.