Nacistické komando vyráží dveře institutu a hledá jakoukoliv záminku pro obvinění vědců ze zločinu nebo spiknutí. Nejdůležitější důkaz má přitom přímo na očích, na poličce jedné z laboratoří.

Nobelova cena je pro vědce to nejcennější, co v kariéře získá. Když se ve 30. letech proderou k moci nacisté, mají němečtí laureáti o své ceny strach. Úřady v rámci příprav na válku zabavují vzácné kovy a v Nobelově ceně je zlata dost.

Každá je vyrobena z 18karátového kovu, a navíc potažena vrstvou 24karátového zlata. Dva významní vědci, fyzikové Max von Laue (1879–1960) a James Franck (1882–1964), oba odpůrci národního socialismu, a Franck navíc židovského původu, tak hledají nějaké řešení.

„V Dánsku budou určitě v bezpečí,“ rozhodují se. Oba posílají své Nobelovy ceny do Institutu teoretické fyziky v Kodani, jemuž v té době šéfuje jeden z největších vědců všech dob Niels Bohr (1885–1962).

Nacistická rozpínavost ale nezná hranic a Dánsko je v dubnu 1940 v rámci operace Weserübung rovněž obsazeno. „Vývoz zlata je hrdelní zločin,“ prohlásil už před časem Adolf Hitler (1889–1945). Na každé z medailí je vyraženo jméno jejího nositele.

Pokud je nacisté najdou, může to mít nedozírné následky nejen pro von Laueho a Francka, ale pro celý institut.

Medaile v kádince

Niels Bohr má jen několik hodin, aby přišel na to, jak cenné medaile ukrýt. Plán vymýšlí spolu s kolegou, kterému věří. Maďarský radiochemik George de Hevesy (1885–1966) nejprve přichází s nejjednodušším řešením.

„Navrhl jsem, abychom medaile zakopali na dvoře institutu, ale Bohrovi se ten nápad nelíbil,“ vzpomíná později. Na dokonale upraveném trávníku by stopy po čerstvém kopání byly příliš zřetelné. Napadá ho proto jiné řešení, mnohem vědečtější.

Přináší lučavku královskou – směs kyseliny chlorovodíkové a kyseliny dusičné, která umí zlato rozpustit. Je nejvyšší čas.

Proces rozpouštění vyžaduje spoustu času a nepřátelé se blíží. „Zatímco invazní síly pochodovaly ulicemi Kodaně, já rozpouštěl medaile,“ vzpomíná později George de Hevesy na dramatické chvíle.

S napětím sleduje, jak se obě Nobelovy ceny německých kolegů mění na bezbarvý roztok, který pozvolna získává slabě broskvovou a poté jasně oranžovou barvu.

Šťastný návrat

Pak už nacisté vyrazí dveře institutu. Prohledávají každou místnost, otevírají každou zásuvku. Nenápadné kádince s jakýmsi oranžovým roztokem na poličce v Hevesyho laboratoři ale nevěnují pozornost. Ani Hevesy, ani Bohr ovšem netuší, co s roztokem bude dál.

Niels Bohr uprchne z Dánska v roce 1941, Hevesy ho následuje o dva roky později. Zpátky může až po osvobození.

„Když se po Dni vítězství vrátil do své zchátralé laboratoře, našel kádinku nepoškozenou na poličce, kde ji zanechal,“ prozrazuje současný americký vědecký publicista Sam Kean. De Hevesy se rozhodne z roztoku zpětně extrahovat zlato.

To 24. ledna 1950 putuje do Nobelovy nadace ve Stockholmu, kde jsou z původního kovu vyraženy nové medaile se jmény svých nositelů a Laue a Franck se dočkají opětovného slavnostního ceremoniálu.