Je to už pár dní, co sultána Mehmeda II. nikdo nespatřil. Z paláce téměř nevychází, v mešitě postává jen za mřížovím. I vojenské přehlídky sleduje z bezpečné vzdálenosti – na palubě své pozlacené lodi v přístavu. Svým poddaným se ze strachu vzdaluje.

Patří k nejodvážnějším válečníkům vůbec. Už ve svých 21 letech dobyl spolu se svými početnými vojsky hlavní sídlo Byzantské říše, mocnou Konstantinopol. Kdysi nejbohatší město křesťanského světa se tak dostalo do rukou Osmanů.

Západní Evropa je v šoku, zatímco muslimové mají nového hrdinu. „Mehmed Dobyvatel!“ provolávají mu slávu jeho věrní. U moci se sultán udrží dalších 28 let a hranice své říše rozšíří až k Bělehradu.

Natolik si však znepřátelí mocné osmanské velmože, že v posledních letech své vlády téměř nevychází z paláce. Navíc se tu obklopí věrnými služebníky, kteří na něj nemohou nic vyzradit…

Ve stopách Alexandra

Mehmed II. (1432–1481) přišel na svět v tehdejším hlavním městě Osmanské říše Edirne. Jeho otec Murad II. (1404–1451) strávil celý život výboji proti křesťanům na Balkáně, ale také potíráním vnitřní opozice v Malé Asii.

Jeho matka, půvabná Hüma Hatun, je konkubínou ze sultánova harému. O jejím původu se nicméně historici přou. „Mohla být Italka, Židovka i Srbka,“ zmiňuje se český orientalista Felix Tauer (1893–1981).

Mehmedovi se už v mládí dostane skvělého vzdělání – mluví nejen turecky, ale i řecky, persky, arabsky, latinsky a srbsky. Obdivuje také antické velikány, nejvíc Alexandra Velikého (356–323 př. n. l.). Touží být jako on – mocným dobyvatelem.

Tolerantní ve víře

Poprvé se chopí trůnu zcela nečekaně už ve svých 12 letech. Jeho otec, zmožen válkou a dvorskými intrikami, totiž abdikuje. To nahraje do karet nepřátelům říše, kteří okamžitě vycítí, že nezkušené dítě u moci by mohlo znamenat příležitost.

A krize se začnou kupit. Už v listopadu toho roku se na severní hranici říše u bulharské Varny sešikují křesťanská vojska, vedená polským a uherským králem Vladislavem III. (1424–1444). Mehmed se proto rychle obrací na otce:

„Pokud jste sultán Vy, veďte svá vojska. Jestliže jsem sultán já, přikazuji Vám, abyste vedl vojska moje,“ píše mu. Murad II. se skutečně vrátí, křesťany u Varny na hlavu porazí a opět usedne na trůn.

Mehmed mu stojí věrně po boku až do jeho smrti v roce 1451. V 19 letech se ujme moci podruhé, tentokrát nadobro. Zocelen a plný sil vytáhne okamžitě do boje. Během následujících let dobude nejen Konstantinopol, ale i Srbsko, Albánii a Krymský chanát.

Islám nikomu nevnucuje, naopak. Celou politickou administrativu týkající se „jinověrců“ přesune na jejich vlastní církevní úřady. Těm tureckým tak značně uleví.

Vyškolil si úředníky

„Taková nehoráznost!“ bouří se osmanští velmoži. Mehmedovy reformy jim totiž nejsou pranic po chuti. Až doteď rozhodovali o směřování říše víceméně oni – jakožto členové jakési „nejvyšší rady“ diskutovali o rozpočtu, výši daní i válečných výdajích.

Vzhledem k tomu, že je zajímal spíš vlastní prospěch než zájmy říše, sultán je však těchto pravomocí jednoduše zbavil. Místo nich povolal vlastní úředníky – ty, kteří vzešli z jeho nově zřízených škol a neměli nic společného s předchozím systémem vlády.

„Tihle mi kudlu do zad nevrazí,“ má jasno Mehmed. Novým úředníkům jasně vyměří plat, zadá jim konkrétní povinnosti a sepíše i tresty za jejich nedodržování. V říši tak sice nastolí pořádek, zároveň si ale zadělá na velký problém. Mocní aristokrati proti němu totiž začnou okamžitě brojit.

Tiché audience

Ozve se hlasitá rána a sultán sebou trhne. „Řekl jsem, že tu má být ticho!“ rozčílí se. Poslední roky života stráví Mehmed v ústraní. Vyhýbá se jakýmkoliv veřejným vystoupením, vojenské přehlídky sleduje zpovzdálí a královské audience omezí na minimum.

Pryč jsou doby, kdy přijímal několik lidí denně, a to včetně těch nejchudších žebráků. Teď se k němu dostanou už jen vyvolení. Ti musí před palácem seskočit z koně, odevzdat všechny zbraně a teprve poté, pod dohledem stráží, mohou předstoupit před sultána.

Vše musí proběhnout v klidu a v tichosti. Stačí jeden zbrklý pohyb či nečekané gesto a stráže okamžitě tasí šavle…

Co je šeptem…

Strach o život Mehmeda II. doslova paralyzuje. K nikomu se zbytečně nepřibližuje, většinu času tráví sám ve svých komnatách. Sluhům v paláci zakáže úplně mluvit, patrně proto, že šepot je znakem spiklenců.

Ti se tak postupem času začnou domlouvat posunky rukou. Pomocí gest spolu komunikují strážní, nejrůznější hesla používají dvořané i služebníci, rukama na sebe kynou i eunuši, správci harémů.

Povídá se, že nejraději se Mehmed obklopuje hluchým a hluchoněmým služebnictvem. To totiž nemůže z paláce vynášet žádné informace. „Dejte jim peněz, kolik chcete, ale stejně vám nic neřeknou,“ mne si ruce sultán.

O život ho skutečně nepřipraví atentátník. Umírá v pouhých 49 letech po vleklé nemoci.