Pokrývači již dokončují práci, když vtom vidí, jak ze střechy protějšího domu vyskakují plameny. Zalarmují kolemjdoucí a ti se rozeběhnou o nebezpečí zpravit majitele stiženého domu.

Reakce zdejšího služebnictva ale nemůže být horší. „Pryč, pryč. Nikoho vás sem nepustím, holoto,“ vyslechnou si. Oheň mezitím přeskočí na ostatní budovy a do pár hodin je z Prahy spáleniště.

Až do nešťastného požáru v roce 1541 levý břeh Prahy vzkvétá, a to díky přičinění krále Vladislava Jagellonského (1456–1516), který na konci 15. století přesunul své sídlo ze Starého Města zpět na Pražský hrad, vzniká pod Hradčany exkluzivní čtvrť, již šlechtici zaplní svými honosnými paláci.

Kromě toho dochází k obnově řady sakrálních staveb jako například kostela sv. Mikuláše, maltézského kláštera či kostela sv. Vavřince pod Petřínem. Obnovu, jakou Praha neviděla od dob Karla IV. (1316–1378), přeruší až velký požár. V konečném důsledku ale její modernizaci jen pomůže.

Brání se pomoci

Celé neštěstí vypuká večer 2. června 1541. Podle zápisků dobového kronikáře Václava Hájka z Libočan (†1553) panuje v té době veliké horko a sucho.

V domě zvaném Bašta, ležícím na severní straně dnešního Malostranského náměstí, se objeví plameny…Když o nich vystrašení kolemjdoucí zpraví osazenstvo domu, služební zdejšího pána Ludvíka z Gutštejna je údajně odeženou a sami se pokusí oheň uhasit.

Když se jim to nepodaří, vezmou nohy na ramena. Plameny mezitím postupují dál. Veškeré naděje na brzké odvrácení pohromy shoří současně s maštalí, která je plná sena a slámy. Pak už se požár šíří nekontrolovaně do všech stran.

Strhávají střechy

„Ze střední části náměstí (Malostranského – pozn. red.) shořela pouze obecní kuchyně a těžce byl poškozen kostel svatého Václava, ostatní domy, které byly okolo kostela svatého Mikuláše, zůstaly zachovány, protože jim byly včas strhány střechy,“ uvádí současná badatelka Petra Večeřová.

Na Menším Městě pražském, jak se tehdy Malé Straně říkalo, shoří toho večera 133 domů, což jsou asi dvě třetiny všech budov. Ještě větší škody co do poměru ke nezničeným domům napáchá oheň na Hradčanech. Podle Hájka vyhořely kromě radnice celé, celkem asi 42 domů.

Vězňové ušetřeni

Uchráněn nezůstane ani symbol české státnosti – Pražský hrad. Hořet začnou i hradní příkopy, od nich chytnou parkány, cihlové pavlače, a jakmile se oheň rozšíří i na krov kaple Všech svatých, zkáza celého hradu je zpečetěna.

Ušetřeny zůstanou jen Daliborka a Černá věz, které tehdy fungovaly coby žaláře. Plameny pohltí i svatovítskou katedrálu. „Shořeli také všickni přikrovové na hrobcích královských,“ píše Hájek.

Zničeny jsou i zemské desky, tedy rejstřík o vlastnictví půdy a nemovitostí v království… Plameny dohasínají až před půlnocí. V tu chvíli začnou přeživší sčítat mrtvé.

Uvádí se, že v důsledku požáru zemřelo asi 50 lidí, ať už uhořením, či v závalu poškozených domů. Neštěstí ovšem mělo z dlouhodobého hlediska alespoň jeden pozitivní dopad.

Jak píše Večeřová: „Rok 1541 se stal urbanistickým mezníkem ve vývoji Malé Strany, Pražského hradu a Hradčan, protože při přestavbách a v novostavbách na spáleništích se začala v plném rozsahu uplatňovat renesance.“

*** Zapálil Prahu podlý nepřítel? ***

* Přes 700 domů, včetně deseti synagog, šesti kostelů, novoměstské mlýny, pilu, vodárnu a možná až 200 lidských životů si vyžádá požár, který v červnu 1689 vypuká na Starém Městě pražském…Plamenům svědčí dlouhodobé sucho a silný vítr.

* Rakousko je ve stejnou chvíli ve válce o falcké dědictví s Francií a množí se proto teorie o tom, že požár města mají na svědomí právě tajní vojáci krále Ludvíka XIV. (1638–1715).

* Bylo totiž známo, že Francouzi se takových metod neštítili a například v Německu podobně vypálili hned několik měst. Žádné důkazy, že mají na svědomí i Prahu, se ovšem nenalezly.